Ztracený Hugo

Vypadalo to na den jako malovaný, a tak jsme se domluvili, že nepojedeme, jako obvykle, jen na samotný výšlap na hory, ale vezmeme si s sebou párky, které si navrchu opečeme. Sbíhaly se nám sliny už při samotném pomyšlení na to, jak si v lesním tichu v přírodě vychutnáme nezdravou svačinku.

Vypravili jsme se na horu Prašivá v Moravskoslezských Beskydech, protože tam je tábořiště, kde je dovoleno rozdělávat oheň, který je pro náš záměr stěžejní.

Po zhruba kilometru až dvou příjemné chůze jsem na zemi našla plastového dinosaura. Byla to hračka, dnes určitě nákladná, která jistě bude chybět nějakému malému turistovi. Hračku jsem sebrala. „Co s tím budeš dělat?“ ptal se přítel.

Nevěděla jsem, jestli ten den najdu majitele hračky. Věděla jsem ale, že pokud ji tam nechám, už ji možná původní majitel nikdy nenajde, nebo ji sebere někdo jiný, komu nepatří. Napadlo mě, že hračku nechám na turistické chatě a poté to oznámím na sociální síti, kde jsem ve skupině Beskydských turistů. Dinosaurus měl tak asi větší šanci, že se vrátí původnímu majiteli, než kdyby zůstal ležet mezi kamením.

Kochali jsme se přírodou, výhledy a já se ptala všech lidí s dětmi, které jsme potkali, zda hračku neztratili. Neúspěšně. Už jsme byli téměř na vrcholu, když jsme si všimli dvou dospělých a dvou dětí sestupujících z kopce. Všichni se rozhlíželi, nahlíželi do trávy podél cesty a zvláště malý chlapec se zdál velmi smutný.

„Není to náhodou vaše…“ Víc jsem nestihla říct. Chlapeček se rozzářil a vrhl se mi do náručí. Vřískal přitom: „Hugo, můj Hugo!“ Jak mi později osvětlili jeho rodiče, chlapeček hračku ztratil. Pojmenoval si plastovou hračku jako Hugo a moc ji miloval. Všude si ji bral, protože ji dostal od své milované babičky, která už není na tomto světě.

„Neumím si vůbec představit, co by se dělo, kdyby se Hugo nenašel,“ přiznala chlapcova maminka. Chlapeček nám pak dlouze vyprávěl, co vše se svým plastovým kamarádem zažil a jak byl ještě malinký, když ho od své babičky dostal. Přítel byl nervózní, ani on ale nechtěl chlapce přerušovat. Pak jsme si všimli mraků v dálce. Nad námi byla obloha ještě blankytně modrá, v dálce ale začínala tmavnout a my měli před sebou ještě pár metrů na vrchol, a poté celou cestu zpět dolů. A tak jsme se s milou rodinkou rozloučili.

Na vrcholu jsme si opekli v rychlosti špekáčky, které jsme si přinesli, rychle je snědli a spěchali opět dolů k autu. Cestou nás skutečně zastihl prudký déšť a dost jsme zmokli. Za chvíli byla ale obloha stejně modrá, jako po celý den. Přítel se neubránil poznámce, že kdybych nesebrala zpropadeného plastového Huga z cesty, nezdrželi bychom se a vrátili bychom se z výletu suší.

Pro mě byla ale rozzářená očka malého chlapce víc, než pár kapek obyčejné vody. To si uvědomil také přítel, který byl nakonec rád, že než jsme dojeli domů, oschli jsme a výlet za to stál.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete