Hrála jsem si se svým zlatým prstýnkem, když náhle zazvonil telefon. Zvedla jsem se z gauče a šla pro telefon, který ležel na skříňce. Má fenka Bára dál spokojeně ležela vedle polštáře. Jí se telefon netýkal. Volala dcera. Když ji po chvilce zaslechla z telefonu, přece jen seskočila z gauče a s vrtěním ocásku se vrhla ke mně. Dceru miluje a vždy pookřeje, když k nám přijde.
„Bára tě zdraví,“ oznámila jsem dceři.
„Taky ji zdravím,“ odpověděla vesele dcera. Rozloučily jsme se a telefonát skončily.
Vrátila jsem se na gauč. Bára dlouho nevydržela a skočila za mnou. Teď teprve jsem si vzpomněla na prstýnek. Kde je? Naposledy jsem si s ním hrála na gauči. Pak zazvonil telefon, já prstýnek odložila a zvedla jsem se. Bára ho musela spolknout! Chvilku jsem hledala prstýnek na zemi, jestli náhodou nespadl, ale bezvýsledně.
„Báro, cos to provedla?“ zeptala jsem se psa. Bára netušila, instinktivně ale sklopila pohled k zemi. Vypadala, jako že se stydí. To mi ale prstýnek nevrátí.
V následujících
dnech jsem při venčení sbírala, jako vždy, její stolici, kterou jsem, na rozdíl
od dřívějška, odnášela domů. Zde jsem si připravila „rýžoviště“ zlata z plastové
krabice a jako zlatokop jsem prozkoumávala s vyřazenou lopatičkou obsah
sáčku. Prstýnek jsem ale nenašla. Opravdu jsem ale sesbírala vše. Že by Bářiny
žaludeční šťávy dokázaly zlato rozložit? O tom jsem pochybovala, ale prstýnek
jsem i nadále postrádala. V duchu jsem se s ním už rozloučila.
„Musel vyjít. Prostě sis ho nevšimla,“ zkonstatovala následně kamarádka. Prstýnek byl nadobro ztracen.
Uběhlo pár měsíců, a já připravovala domov na Vánoce. Vrhla jsem se do úklidu. Když jsem jednoho dne rozkládala gauč, abych ho důkladněji zbavila nečistot a natřela jeho kožený povrch ochranným krémem, vypadl na zem…ztracený prstýnek. Zřejmě zapadl a já následně neprávem obviňovala svého psa. Bára, chudinka, dostala dobrou kapsičku jako úplatek za můj neoprávněný hněv a já byla spokojená, že se mi prstýnek vrátil.
ChytráŽena.cz