Ztracený telefon

Když dcera přišla ze školy s tím, že jí někdo ukradl mobilní telefon, myslela jsem, že se mi to jen zdá. Mobil, který dostala k narozeninám ani ne před měsícem, je pryč!

„Kde jsi ho měla naposledy?“ ptala jsem se dcery. Jak vyšlo najevo, mobil se musel ztratit ze šatny tělocvičny během hodiny tělesné výchovy. Nikdo neměl mít do šatny, mimo žáků dané třídy a učitele, přístup. A přesto telefon nebyl. Zkoušeli jsme na něj volat, telefon byl ale vypnutý.

„S ním se rozluč,“ oznámila jsem vzlykající dceři.     

Měli jsme v telefonu aplikaci, která má telefon detekovat a spojit s počítačem. I taková aplikace se dá ale přelstít, jak jsem slyšela. Přesto jsem držela hlídku u počítače. Ve večerních hodinách se přihlásil. Ihned jsem informovala policii. Telefon byl lokalizován na sídlišti u jednoho výškového domu.

„Tady bydlí Veronika!“ oznámila dcera. Veronika byla dceřina spolužačka, dívka z chudší rodiny. U Veroniky ale mobilní telefon nebyl.

„Ještě tu bydlí…Nela!“ „Nela?“ Nemohla jsem uvěřit. Nela byla nejlepší kamarádka mé dcery. Ta jistě telefon nemohla vzít. Nela byla z dobře situované rodiny, často u nás byla na noc na víkend, nebo má dcera u Neliných rodičů. Nevěděla jsem, co si přát víc. Mám chtít, aby se mobil našel, třeba u Nely, nebo radši telefon oželet? S maminkou Nely jsem se vídala jako s kamarádkou, nejednou jsme si spolu zašly na kávu.

Telefon se nakonec u Nely našel. Vzala ho během hodiny tělocviku, když si údajně odskočila na záchod. A vůbec jí mé dcery nebylo líto. Telefon chtěla a její rodiče jí ho odmítli koupit, protože měla poměrně nový nedávno koupený mobil.

Ten večer plakala má dcera podruhé. Tentokrát ne kvůli mobilu, ale z toho důvodu, že se zklamala v kamarádce. Byla to mnohem větší ztráta…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10