A proto neměl tatínek nic proti tomu, když se maminka vypravila ke své kamarádce na její oslavu narozenin. Jitka, ona kamarádka, byla zapáleným uživatelem alkoholu, o čemž svědčil už její jeden neúspěšný pobyt v protialkoholní léčebně a rozvod z důvodu jejího vřelého vztahu k alkoholu. Maminka měla ale pro Jitku zvláštní slabost. Studovaly spolu ve škole, a jak maminka říkala, byla vlastně docela fajn, když byla zrovna střízlivá.

„Škoda, že to tak často nebývá,“ dodávala přitom smutně. „A kdyby jí nezemřeli rodiče tak brzy, možná, že by se alkoholu nikdy nedotkla.“

To byla pravda. Tetě Jitce, jak jsme maminčinu kamarádku jako malé děti důvěrně oslovovaly, zemřela maminka, když jí bylo deset let. Tatínek se zabil jen rok poté při autonehodě. Dodnes mnozí říkají, že to nebyla nehoda, ale promyšlený plán. Její tatínek se nedokázal smířit se smrtí své ženy, s náhlou starostí o dospívající Jitku a dalšími starostmi, a tak spáchal v autě sebevraždu.

Jitka byla svěřena do péče svých prarodičů, u kterých jí bylo sice dobře, ale rodiče jsou rodiče. Spousta kamarádek se na Jitku v tom období vykašlala. Naše maminka naopak. Nad Jitkou držela ochrannou ruku, a přestože Jitka v tu dobu změnila školu, vídaly se má maminka a její kamarádka denně.

Maminka odešla na oslavu s tím, že se vrátí až pozdě večer. Jenže… Byla už téměř půlnoc, a maminka se nevracela. Tenkrát neexistovaly mobilní telefony, a proto jsme jí nemohli zavolat. A tak jsme na ni čekali doma. K ránu byl tatínek notně nervózní. Zlobil se na maminku, že o sobě nedala vědět. Měli jsme tenkrát pevnou linku doma, a přestože Jitka telefon neměla, mohla přece maminka zavolat z telefonní budky na ulici? Nakonec se rozhodl vypravit za Jitkou. Co kdyby se mamince něco stalo? Nebo se Jitka opět opila víc, než bylo zdrávo, a třeba potřebuje pomoc? Chtěly jsme jít, já a sestra, s tatínkem. A tak jsme se všichni oblékli, zamkli dům a vyrazili do ulic. Pozdě v noci, nebo lépe řečeno brzy k ránu jsme zvonili u Jitky. Ta po chvíli odemkla a byla, kupodivu, docela střízlivá.

Ptali jsme se na maminku.

„Odešla domů už před půlnocí,“ blekotala překvapená Jitka. V tu chvíli byly už tři hodiny ráno.

Aby se jí tak něco stalo? Jitka se nabídla, že půjde s námi maminku hledat, a pokud ji nenajdeme, zavoláme policii. Jak jsme se později dozvěděli, maminka vypila u Jitky několik skleniček vína.

„Vína? Jak mohla pít víno, když nikdy alkohol nepila?“ Tatínek se divil, ale Jitka ho ubezpečila, že maminka byla v pořádku. Víno jí prostě zachutnalo, pili ho všichni, a každý vypil prý mnohem více, než naše maminka. Chodili jsme ulicemi a já najednou zahlédla nějakou osobu ležet v parku na lavičce. Chtěla jsem jít dál, Jitka, sestra a tatínek byli už kus přede mnou, když mě zaujala pestrá barevná taška ležící pod lavičkou. Byla to taška, jakou jsem dala mamince o Vánocích pod stromeček a ona právě s ní odešla na oslavu. Dostala jsem strach, zavolala na tátu a táhla ho k lavičce. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že na lavičce spí naše maminka.

Alkoholu sice nevypila moc, ale jak nebyla na něj zvyklá, po chvíli jí nohy vypověděly službu a maminka zmožená alkoholem usnula v parku na lavičce.

Probudili jsme maminku a tatínek jí později doma pořádně vyčinil.

„Chceš dopadnout jako Jitka?“ ptal se.

Máma rozhodně takto dopadnout netoužila. A protože její jediný prohřešek s alkoholem byl právě tento, přerušila později i přátelství s Jitkou. Ta nekontrolovaně pila dál, a později právě ona skončila v parku na lavičce, jako bezdomovkyně. To bylo naposledy, co jsme o Jitce slyšeli.

Přestože bylo hodně lidí, kteří jí chtěli pomoci, a naše maminka patřila mezi ty nejdůležitější, zvolila si svou cestu.

„Někomu prostě nepomůžeš, i kdybys stokrát chtěl.“ Toto je od té doby heslo naší maminky, zapřisáhlé abstinentky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10