Zůstala jsem u polévek

Jeho úmrtí přišlo jako blesk z čistého nebe, Martina s Tomášem byli zrovna v pubertě. Těžce jsem se s tím vyrovnávala já i děti. Až po pěti letech jsem poznala Radka. S Radkem jsem byla rok. Byl to velice hodný člověk. Vídali jsme se denně a měli jsme společné záliby. Mně vadilo pouze, že Radek hodně kouřil. A kvůli kouření jsme se také po roce rozešli. Řekla jsem mu totiž loni před Vánoci, že pokud kouřit nepřestane, nebo kouření radikálně neomezí do Vánoc, tak se s ním rozejdu. To jsem neměla dělat. Vánoce jsme už oslavili každý zvlášť, protože Radek si nenechal takto poroučet. Já zase nechtěla své rozhodnutí brát zpět, a tak jsem zůstala sama. Od té doby jsem napsala Radkovi několik zpráv, ve kterých jsem se omlouvala a psala o tom, jak mi chybí, ale žádnou z nich jsem neodeslala.

Ano, kdybych své ultimátum nevyslovila, hrozně ráda bych zase Radka objala, řekla mu, jak mi chybí, jak ho mám ráda. Ráda bych si s ním šla zase zaběhat kolem přehrady, jak jsme běhávali každý večer. Překousla bych i to kouření. Radek byl ale minulost a já ani nevěděla, jestli mu také chybím. V lednu mi sice přišlo od něj přání k narozeninám, ale nevěděla jsem, jestli už má novou partnerku, jestli se mu po mně také stýská a jak žije.

A pak přišla hrozba nemoci  Covid-19 a my všichni zůstali, až na výjimky, uvězněni ve svých domovech. O to víc jsem si uvědomovala, jak v mém životě něco, nebo někdo chybí. Dospělé děti mají už své životy, přestože ještě stále bydlíme pod jednou střechou. Mně zůstala jen cesta do práce a z práce a každodenní povinnosti v domácnosti. Přemýšlela jsem, jak můžu být v této době užitečná. Několik mých kamarádek začalo šít roušky. Já ale na podobné práce nejsem moc šikovná. Byla jsem ráda, když jsem ušila roušku pro členy své rodiny. Stálo mě to nemálo sil, ruce jsem měla propíchané a zdálo se mi, že všechno na mém výtvoru je křivé. Chtěla jsem být ale něčím prospěšná. Po práci mám dostatek času. Obrátila jsem se na místní charitu. Pořádala u nás často akce pro děti. I mé děti se jich jako malé účastnily. Charita nyní zajišťuje nákupy starým a nemocným lidem, roznáší roušky potřebným a jinak pomáhá těm, které nemoc nejvíc ohrožuje.

Začala jsem chodit nakupovat několika důchodcům jako dobrovolnice. Práce mě bavila a mohla jsem při ní vyvenčit i našeho psa. Do obchodu to totiž máme od nás z vesnice trošku dál. Mně to ale nevadí, ráda se hýbu a nákupy pro staré lidi zvládám.

Chodila jsem na nákupy zhruba dva týdny, když mě koordinátorka, která mi práci přidělovala, požádala, zda bych nemohla na jistou dobu pro změnu rozvážet starým lidem stravu.

„Ale já nemám ani řidičák,“ ohradila jsem se.

Nákupy jsem vítala, protože jsem se sama prošla, načerpala energii, na chvíli vypadla z domu. Rozvážet ale lidem polévku? To mě nelákalo.

„Máme svého řidiče, také dobrovolníka. Ten by vás vyzvedl, odvezl na danou adresu a vy byste jen jídlo roznesla. Uvidíte, budete mít z práce radost,“ usmála se koordinátorka. Spolkla jsem dotaz, jestli řidič nemůže sám s kastrůlky jít a předat je. Proč tam vlastně musí být ještě jeden člověk? Dívala jsem se do laskavých očí paní Dany, která mě žádala o pomoc. O pomoc pro druhé, ne pro sebe samu. Měla jsem tu paní ráda. Byla z naší vesnice. Věděla jsem o ní, že vychovala tři děti, ale porodila vlastně čtyři. Nejmladší holčička se jí utopila, když jí byly dva roky. Aby se nezbláznila, vrhla se na charitu a začala pomáhat druhým. A já jí teď chci upřít spolupráci? A tak jsem přikývla.

Auto přijelo včas na místo, které bylo určené. Pozdravila jsem a usedla vedle řidiče. Chtěla jsem mu podat ruku, představit se. Na rukách jsem měla gumové rukavice, které jsem musela pro přepravu jídla mít. Bylo mi hloupé podávat ruku v rukavici, a tak jsem jen procedila své jméno.

„Vím,“ řekl řidič a zdálo se mi, že se pod rouškou pousmál.

Podívala jsem se jeho směrem. Vysoké čelo, kučeravé vlasy padající k obočí…byl to Radek!

„Co tady děláš?“

„To, co ty. Pomáhám.“

Bylo to poprvé, co jsem ho od rozchodu viděla.

„Děkuji za přání k narozeninám,“ řekla jsem nesměle.

„Rádo se stalo.“

Nebyl cítit kouřem. Srdce mi bilo jako o závod. Připadalo mi náhle směšné, že tady sedím s člověkem, s kterým jsem si byla tak blízká, v jednom autě, roušku na ústech a najednou nevím, co říct.

Den byl ale dlouhý. Před sebou jsme měli několik desítek adres. Všude jsme zastavili, rozdělili kastrůlky a umělohmotné boxy a odnesli jsme je lidem, kteří na nás už čekali. Byly to především domy, kde bydleli důchodci. Na jedné adrese jsme měli i tři strávníky. A tak jsem brzy pochopila, že oba máme co dělat. Kastrůlky roznášel i Radek.

Druhý den jsem se už těšila, až Radek pro mě přijede. Povídali jsme si cestou o mezidobí, které uplynulo od našeho rozchodu. Radek skutečně přestal kouřit. Ne proto, že by mu to někdo přikázal, ale proto, že pochopil, jak moc mu to škodí.

„Taky jsem četl, jak jsme my kuřáci v boji s koronavirem ohrožení,“ řekl Radek.

Zase jsme si rozuměli a zase nám spolu bylo dobře. A ač se to nemá, jednoho dne jsme se zase políbili.

Nakonec jsem u polévek zůstala. Když mi paní Danka řekla, že zase můžu přejít na nákupy, byla jsem to já, která ji žádala, abych mohla zůstat u jídla. Vyhověla mi.

S Radkem se pomalu zase sbližujeme. Dokonce jsme si byli jeden večer zaběhat. Je to zvláštní, ale nemoc, která bere lidem životy, mi možná vrátila mou lásku. Tak teď ještě, aby se i ostatní pomalu vrátilo do normálu.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10