Žijeme na venkově, a proto jsme vždy chovali zvířata. Kolem našeho domku běhaly nejen naše děti, ale také slepice, kočky, krůty a na louce se pásly ovce. Ve chlívku vždy chrochtal nějaký ten pašík, kterého naše děti pojmenovaly a měly k němu láskyplný vztah.

Když bylo prasátko malé, mnohokrát jsme přistihli obě děti, že prasátko propašovaly do dětského pokoje a sdílely s ním svou postýlku. To bylo slziček, když byl Pepík, Kryšpín, Ferda, Rypáček, Zrzek, Karel a já už si přesně ani nepamatuji, jak byli čtyřnozí chrochtající miláčci dětmi pojmenováni, deportován opět do chlívku. Když už se prasátko do postýlky nevlezlo a děti ho neunesly, stěhoval se syn s dcerou tajně do chlívku za prasátkem, aby mu nebylo v noci smutno. Museli jsme děti hlídat. Když byla v noci postýlka prázdná, vyzvedli jsme si děti v chlívku.

A přišla doba zabíjaček a Pepíkům, Kryšpínům, Ferdům, Rypáčkům, Zrzkům, Karlům a dalším pomalu dohořívala pomyslná svíčka života. S ohledem na jejich duševní zdraví jsme děti exportovali k babičkám, tetám a dalším příbuzným, aby neviděli ponurý konec života jejich miláčka.

Děti se vrátily, chlívek byl prázdný a dům voněl klobáskami.

„Mami, tati, kde je Pepík, Kryšpín, Ferda, Rypáček, Zrzek, Karel?“ ptávaly se děti právě na to prasátko, které jsme ten rok chovali.

A my jsme přišli s pohádkou o tom, že jejich miláček se vydal za nevěstou. Později, když už děti chápaly pojem smrti, jsme jim řekli, že prasátko onemocnělo a zemřelo pokojnou smrtí.

„Ale nezabili jste ho, že?“ ptaly se děti, držíc v ruce klobásku.

„Kdepak, děti!“ upokojili jsme je. „Klobásy jsou z kravičky.“ Krávu jsme doma nikdy nechovali, a tak děti jedly veškeré maso až do chvíle, kdy k nám přijela druhá babička.

„Babičko, máme klobásky z kravičky,“ řekla jednou dcerka nevinně.

„Kde jste to slyšeli? Ta je z vašeho prasátka,“ řekla babička. Na nás se přitom zlobila, že pleteme dětem hlavu.

Její informace měla pro děti fatální vliv. Nazvaly nás vrahy a na dlouhou dobu se z nich stali vegetariáni. Odmítali nejen maso, ale i salámy a veškeré uzeniny. Začali jsme vařit luštěniny a zeleninová jídla, salámy a párky nahradily sýry. Byli jsme z toho zoufalí. Dcera nakonec podlehla kouzlu kusu flákoty, ale synovo trauma z dětství přetrvalo a zůstal vegetariánem dodnes.

Syn je již skoro dospělý a má přítelkyni. Ta žije také na vesnici. Její rodiče chovají mnoho zvířat, mezi kterými nechybí ani prasátko. Mimo synovy přítelkyně mají rodiče i malého syna. Mezi dětmi je velký věkový rozdíl, proto zatímco synova přítelkyně již dávno nepodléhá lásce k chrochtajícímu prasátku, její malý bráška, stejně jako naše děti kdysi, prasátko miluje. A proto, když rodina synovy přítelkyně chystala zabíjačku, musel malý bráška na výlet. Nabídli jsme, že malého Michala na dva dny pohlídáme. Michálek nás zná a nebyl proti. My si návštěvu užili a prasátko mohlo odejít ze života bez slziček malého Míši.

Naštěstí Michal nemá babičku, která mu prozradila, kde se po jeho návratu vzaly doma klobásky a další dobroty.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10