Tento příběh se stal už kdysi. Byl jsem mladý a hledal své pracovní uplatnění, profesi, ve které bych byl šťastný, užitečný a která by mě také naplňovala. Jeden čas jsem se živil jako opravář, správce, údržbář, takové „děvče pro všechno“ nebo, jak je dnes zvykem nazývat, hodinový manžel.

Byl jsem zaměstnán u firmy, která dle požadavků klientů vysílala nás, své zaměstnance na jednotlivá místa. A tak jsem se také dostal do mateřské školky, kde potřebovali opravit dvě toalety a kapající sprchu v koupelně. Paní uklízečka mě dovedla do jedné ze tříd, kde si mě převzala učitelka. Dětičky pokukovaly po opraváři, kterého paní učitelka odvedla do jejich umýváren. „Zavřete se, ať vás děti neotravují a máte klid na práci,“ řekla mi. Dal jsem se nejdřív do toalet. Jedna z nich nesplachovala, druhá naopak protékala. Práce mi šla od ruky a já byl brzy hotov. Hned vedle byla rohová sprcha, naproti titěrným toaletkám pak řada umyvadel. Už jsem chtěl vstoupit do kapající vykachlíčkované sprchy, když jsem si uvědomil, že voda nekape, ale přímo teče a nedá se zastavit. To bych byl celý promáčený! Bylo léto, já měl ale na sobě jen krátké kalhoty a tričko. A tak jsem si tričko odložil na zídku oddělující toaletu od sprchy. Když jsem vstupoval do sprchy, proud vody mi zmáčel kalhoty, a tak jsem si je také odložil. V místnosti jsem byl sám, nemusel jsem se bát, že mě některé z dětí vyruší. Jen ve spodním prádle jsem vstoupil do sprchy a dal se do jejího rozebírání.

Vyměnil jsem těsnění a udělal ještě nějakou práci, aby sprcha dobře fungovala a vrátil jsem se k toaletám. Hmátl jsem po splachovadlu, abych ještě jednou zkontroloval, jak splachování funguje. V tu chvíli jsem zahlédl jen kousíček mých kraťas, které spadly ze zídky rovnou do toaletní mísy, jak nenávratně mizí v útrobách toalety. A že tenkrát odtok u toalet fungoval!!! Kalhoty byly nenávratně pryč. Oblékl jsem si tričko i ponožky a přešlapoval před zrcadly u umyvadel. Jak půjdu domů, nebo zpět do firmy? Pracovní montérky jsem nechal ve firmě, ke klientům jsme chodili většinou v civilu, a ten je už nenávratně pryč.                                  

Stáhl jsem si tričko co nejvíc ke kolenům a rozhodl se, že rychle projdu třídou a až na chodbě vyhledám např. ředitelku nebo někoho jiného z dospělých a požádám o zapůjčení něčeho, v čem bych se mohl vrátit zpět do své firmy, kde jsem měl alespoň montérky. Když jsem ale vyšel z umýváren, ve třídě byly jen samé děti. Paní učitelka si asi musela odskočit a dětičky nechala na chvilku samotné. Jakmile ty zvedly hlavičky od hraček a stavebnic, začaly sborově pištět, křičet a vřískat. Zaslechl jsem, jak jedna malá holčička křičela: „Fůj“, chlapeček vedle ní si zakrýval oči a další kluk jen vyjeveně civěl, jestli se mu to náhodou nezdá. Tenkrát byla jiná doba a děti nebyly zvyklé vídávat polonahé lidi jinde, než na plovárně.      

Chtěl jsem utéct z hlučné třídy, ale předstihla mě uklízečka. Vletěla do třídy se smetákem v ruce, vytřeštila na mě oči, přidala se k vřeštění dětí a smetákem, který svírala v ruce, mě častovala hlava nehlava. Utíkal jsem nejen před dětmi, ale i před paní uklízečkou, která halasně řvala: „Zvrhlík, zvrhlík!!!“ Na chodbě jsem vrazil do paní ředitelky. Ta si mě klidně změřila pohledem, zvedla prst a ukázala jím ke své pracovně. Odebral jsem se do ředitelny „na kobereček“. Tam jsem v klidu, v poněkud nedůstojné situaci i ošacení, vysvětlil, co se vlastně přihodilo. Korpulentní paní ředitelka, které nechyběl smysl pro humor, se halasně rozesmála. „Co s vámi, mladý muži?“ Otevřela skříň a něco v ní hledala. Vytáhla pár svých svršků a dokonce i tepláky, do kterých bych vlezl třikrát. Změřila si mě pohledem, přičemž já dál stahoval tričko, co se dalo, směrem k zemi. „Počkejte!“, zamrkala a vyporoučela se ze třídy. Za chvilku byla zpět s mladinkou učitelkou. Pozdravil jsem a poníženě čekal, až si mě děvče prohlédne. Pak zmizelo a přineslo tepláky mé velikosti. „Ty by vám asi byly,“ řekla. „Jenom jsou růžové,“ dodala, jako bych to neviděl. A tak jsem si ty růžové tepláky s kytičkou na zadku navlékl. Bylo to možná lepší, než kdybych šel bez nich. A takto vymóděný jsem se vrátil, doprovázen mnoha zvědavými pohledy lidí na ulici, zpět na firmu, protože jsem bydlel v jiném městě a nemohl jsem se jet domů převléci. Kolegové mi pak dlouho říkali „naše růžová princezna“.

Domů jsem jel v náhradních montérkách a druhý den jsem koupil velkou bonboniéru a odnesl růžové tepláky zpět do školky mladinké paní učitelce. Ta se nakonec stala mou ženou a naši dva synové navštěvovali později právě tuto mateřskou školu a používali právě onu místnost, kde jsem se navždy rozloučil se svým oblečením. A má žena dodnes říká, že hned na začátku naší známosti měla možnost dobře si obhlédnout „zboží, které kupuje“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10