V této zimní době bylo nejdůležitější zpracovat sklizeň, ovoce a zelenina se zpracovávaly hned při sklizni, ale mlácení obilí se protáhlo až na advent, stejně jako zpracování lnu, konopí, dále se dralo peří, opravovalo zemědělské náčiní, připravoval materiál na jarní opravy chalup.

Lidé v zimě chodili spát podle slunce. Byla-li již tma, byl čas jít spát. Málokdy se zdrželi přes tuto dobu. Navíc čas zimní a především adventu - to byl čas magie a duchů, kterých se většina lidí bála a proto již nikam po setmění nevycházela. Ve světnicích se svítilo ohněm (louče, ohniště) později olejovými lampami s olejem ze lnu a konopí). Petrolej nastoupil až v 19. století, elektřina ve 20. století

Přástky

Advent byla doba, kdy měli lidé nejvíce času na společenský život a tak se scházívali vždy v jedné chalupě a pořádali společné přástky, při nichž ženy předly nitě (výrobě nití a tkaní se ženy kdysi věnovaly až do velikonočního půstu) a muži je při tom obveselovali historkami a písněmi. Společná posezení se organizovala nejen z toho důvodu, že tuto práci bylo možné nosit si s sebou a povídat si u ní, ale také z úsporných důvodů (svícení a otop).

Kámen úrazu byl však alkohol, který při takových příležitostech nechyběl, a proto se občas přástky zvrhly k nevázanostem. Už v 16. století zemský sněm v Praze vydával předpisy k omezení nebo i zákazům přástek žen a dívek se společností mužů. Ještě v polovině 19. století měli rychtáři podrobné instrukce, jak trestat přástevníky. Ale protože lidé si stejně své zvyky udržovali, podařilo se vrchnosti i církvi pouze několik omezení, a to, že se přástky nekonaly ve dny svátků svatých (Ondřej, Barbora, Ambrož, Lucie, Mikuláš, vánoce, Tři králové atd.) a končívaly velkonočním půstem o masopustu.

Svátky o adventu

Na období adventu připadá několik svátků svatých. Většinou jsou tyto dny ověnčené řadou lidových obyčejů a pověr. O svatém Ondřejovi (30. listopadu) se věštilo, o svaté Barboře (4. prosince) chodila Barbora nadělovat dětem a řezaly se "barborky", o svatém Mikuláši chodí Mikuláš s nadílkou a o svatém Ambrožovi (7. prosince) se honí Ambrož u kostela a o poslední všeobecně slavené svaté Lucii (není poslední svatou v prosinci, ale ti ostatní se mezi lidem neuctívají) chodí Lucky a kontrolují předvánoční úklid a upíjí noci. O těchto dnech chodí do dnes různé masky pojmenované po jmenovaných svatých, ale ve skutečnosti s nimi nemají vůbec nic společného.

V každé zemi a také kraji se advent i jeho svátky slavily odlišně a v jiný čas. Důvodem je posun dat díky přechodu na gregoriánský kalendář (16. století). Některé zvyky lidé zachovávali v původních termínech a ještě je pro jistotu opakovali podle nového kalendáře, proto jsou zvyky o některých svátcích a dnech svatých podobné. Většina těchto rituálů sahá do období oslav zimního slunovratu a je zaměřena především na ochranu proti zlým silám a zajištění dobré úrody pro další rok, ale také v tuto dobu ponejvíce na věštění budoucnosti, neboť zvědavost lidská je bezbřehá a magie adventní doby a vánoc k tomu doslova popouzí.

Venkov se stal postupem času bohatý a rostl zde vliv města, ovšem původní oslavy úrody z dob starého Říma přetrvávaly, v období renesance byly ještě více používány a obnovovány. Nové chápání víry přineslo až období rekatolizace a barokní zbožnosti, což znamenalo omezení nevázaných oslav, stejně tak obchůzek masek - ty se pak soustředily především na období masopustu a jednotlivé masky chodily ještě o adventu. 17. a 18. století bylo už jen dobou dozvuků dřívějších bujarostí a advent se stal dobou ticha, rozjímání a modliteb, jak je tomu dodnes.

Čtěte také:

Adventní věnce
Tradiční výroba adventního věnce a vánočního svícnu
Advent – díl. 1 (původ adventu)

JanaOssend - čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout