Pojem advent se v současné době opět vrací do podvědomí nevěřících a mohu přiznat, že já sama jsem tento pojem neznala. Přicházíval k nám Mikuláš, slavily se vánoční svátky, na Barboru se uřízly "barborky" a to bylo vše, o čem jsem věděla, ačkoli jsem byla dcerou vzdělaných a moudrých lidí.

O adventu se ale konají i slavnostní akce u příležitosti počátku adventu, adventní koncerty, divadla, další akce pro děti, včetně zdobení perníčků a vyrábění ozdob a věnců (jako u nás na českoněmeckém pohraničí) a jiné akce.

Někdo tvrdí, že advent, to je jen honička za dárky a cukrovím, aby na Štědrý den bylo všeho hodně. Utrácejí hromady peněz za nesmyslné dárky a soutěží se, kdo jich koupí nejvíce, kdo napeče nejvíce druhů cukroví, už v listopadu bývá plný mrazák masa a jídla na jediný den v roce. Hospodyně se doma hroutí pod vánočním úklidem a pak padnou 24. prosince vysílené do křesla, všichni se přecpou k prasknutí, koukají na televizi, se zájmem zhodnotí, kdo dostal nejdražší dárek a tím pro ně vánoce začaly i skončily.

Jak to vidím já

Já nejsem věřící, ale doba adventu ve mně vždy probouzí něco kouzelného, něco, co je plné magie, lásky, jsme nějak něžnější, vřelejší a honění se jen pro jeden jediný den nám a především mně připadá jako naprosto nesmyslné. Ano, pečeme hodně cukroví, kupujeme dárky, ale také si to užíváme.

Zdobíme náš byt a všechny nás moc baví vyrábět různé dekorace pro byt i okno. Už moje matka oproti ostatním (nebylo zvykem zdobit byt, jen se postavil stromeček a dost) věšela na okna řetězy a koule a nebylo vázy, kde by nebylo chvojí s ozdobami. Chodíme na všechny akce, které se okolo nás konají a připadají nám zajímavé. Pečeme cukroví, ale také si jej dáme na stůl a hlavně o nedělích, kdy zapalujeme svíčku, si na něm pochutnáváme a slavíme všechny adventní neděle. Každé zapálení svíčky o poledni je pro nás důvodem ke slavnostnějšímu obědu a po něm posezení s kakaem a cukrovím. A v této době i puberťáci, kterých mám plný dům, jsou více vstřícnější a milejší, a dokonce oproti normálnímu standartu, přístupnější podobným oslavám.

Nikdo nečeká velké dary a každý přemýšlí, co by dal tomu druhému. Jediné, co jsme si už několikrát slibovali a dodnes nedodrželi, je jít na půlnoční. Většinou proto, že kostel je daleko a nejmladší není zas tak velký, aby v tu dobu už nespal. I to se nám možná jednou splní. Je to taková pomyslná tečka za všemi přípravami, i když ne za vánocemi, jak jsem to v dětství vnímala podle svého okolí.

Čtěte také:

Jana Ossend - čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout