Anime – zábava z Japonska

Japonské anime, to jsou seriály a filmy kreslené charakteristickým stylem, pro který jsou asi nejtypičtější velké oči a malé nosíky postav. Původně vycházejí z japonského manga, což jsou kreslené, většinou černobílé komiksy. Manga je v Japonsku ještě oblíbenější než anime (údajně pokrývá 40% všech tištěných publikací).

Co je ale pro „našince“ těžko pochopitelné, je to, že anime a stejně tak manga není v Japonsku hlavně určeno dětem. V široké japonské anime produkci najdeme obrovskou paletu žánrů od akčních seriálů, přes romantiku, detektivky, až například k pornu. Jsou věci, které v hraném filmu prostě neztvárníte, a to tvrdím i po desátém shlédnutí Pána prstenů J. Měla jsem jednou tu smůlu, že jsem viděla hraný film na motivy svého oblíbeného anime seriálu - opravdu otřesný zážitek. Samozřejmě, že i s anime je to stejné jako se vším ostatním. Existují dobré anime a pak také anime špatné.

Vzpomínáte si někdo na kreslený sci-fi seriál Dobrodruzi z vesmíru, který naše televize vysílaly v letech 1991 až 1993? Tenhle seriál jsem opravdu milovala, a když jsem si na něj v dospělosti vzpomněla a na internetu zhlédla úvodní znělku, běhal mi mráz po zádech. Tak tímhle to pro mě všechno začalo. Tohle bylo moje první japonské anime a nic na tom nemění fakt, že jsem si celá léta díky francouzskému dabingu, který byl slyšet pod tím českým, myslela, že je to francouzský seriál.

Topy, Rana, Gerard, profesorka Anna, Sibep, dobrodružství, láska, rodina a nudle J. Poté jsem viděla několik dílů ze seriálu Candy, někdy kolem roku 1995, ale neměla jsem čas ho sledovat pravidelně. V době, kdy propukla pokémonová mánie, jsem naštěstí byla na pohádky dost stará, a tak jsem si svůj pohled na anime nekazila. Další moje setkání s tímto japonským stylem proběhlo díky herní konzole playstation 1. První hra, která mě dokázala opravdu pohltit, byla japonská Final Fantasy 9 v anime stylu. Byla to ale opravdu jen hra nebo to byl spíš nádherný epický příběh zloděje Zidana a princezny Garnet, kteří bojovali za záchranu světa. Třebaže grafické ztvárnění samotné hry je již dnes velmi zastaralé, na video sekvence, kterých je ve hře požehnaně, se dá i dnes koukat s pocitem, že nezaostávají za nejnovějšími disneyovkami.

U nás jsou velmi oblíbené anime filmy od studia Ghibli, mezi nimi rozhodně vévodí režisér Hayao Miyazaki a jeho Princezna Mononoke, Cesta do fantazie a Zámek v oblacích (o mnoho více z anime produkce u nás bohužel také k dostaní není, pokud nechcete na pomoc přivolat internet). Všechny tři filmy je možné považovat za pohádky pro děti, ale rozhodně to jsou neobyčejné pohádky. Já osobně jsem kdysi jednou zhlédla Princeznu Mononoke a považuji ji za praštěnou ekologickou fantasy agitku, ale rozhodně v tomto směru nesdílím názor většiny. Cesta do fantazie je prostě úžasná, ale moje srdce si získal čaroděj Howl se svým zámkem na muřích nožkách, světem fungujícím za pomoci parního stroje a magie, s romantickým příběhem a nádhernou hudbou. Hlavní hrdinkou Zámku v oblacích je vlastně dívka Sophie, ale Howl je tak neskutečně přitažlivý (sama něco takového nemůžu pochopit, vždyť je přece kreslený ;)), že si Sophii vždy vybavím až na druhém místě. Takové množství originální imaginace prostě nikde jinde nenajdete. Příběh, ačkoli pohádkový, má tu vlastnost, že po každém dalším zhlédnutí dává větší smysl.

Důkazem toho, že anime skutečně není pro děti, by mohl být například film Hotaru no haka (do češtiny překládáno jako Hrob světlušek – oficiální název filmu zatím neexistuje, protože u nás nebyl distribuován), který je považován za jeden z nejpůsobivějších protiválečných filmů, je natočen podle autobiografického románu Akijuki Nosaky.

Pokud budete mít někdy chuť zhlédnout trochu jiný film, můžete vyzkoušet, jak na vás bude působit anime a jeho kontrast roztomilých očí a mrazivých témat, odhalených těl, kreslené krve nebo třeba jen některý fantasy příběh, jehož ztvárnění není omezené ničím větším než představivostí autora.

Foto zdroj: Jak vycvičit draka

Katyrz – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete