Laurell K. Hamiltonová - Provinilé slasti - Ocitáme se ve světe, kde mají upíři vlastní církev, která hlásá nemrtvost po smrti a láká tak do rakve mladé i staré.

Lykantropové jsou stejně jako upíři součástí každodenního života - ejhle chybka, upíři jsou samozřejmě součástí nočního života - a jejich formy se neomezují pouze na tu vlčí. Po kanálech se prohánějí krysodlaci a kde potkáte tygrodlaka asi raděj nevědět. Dobrá zpráva - posvěcený kříž a svěcená voda fungují, což znamená, že v tomhle světě existuje také bůh.

Chudák Anita, ženština jež většině mužů sahá po hrudní koš a jejíž 49 kg muší váhy nikoho nezastraší, je vydíráním donucena hledat pro upíry jejich vraha. Prostě detektivka :) . Toliko k suchým faktům.

Anita není superhrdinka. Často prosí, blafuje a potí se strachy. Potřebuje své přátelé, aby ji pomohly z problémů stejně často, jako pomáhá z problémů ona jim. Všechno své konání komentuje suchými, rádoby vtipnými hláškami (ale jo - občas se tomu usmějete). Muži se jí snaží okouzlovat, ale ona je k jejich kouzlu imunní (téměř) stejně jako k obluzování mysli, které na ní zkouší upíři (ani toto ale není sto procentním pravidlem).

Upíři jsou zlí. Někteří z nich jsou možná trochu méně zlí. Upíří vládkyně města vypadá jako upíří klišé - to mě malinko zklamalo - čiré zlo v andělské schránce, ale když opominu první dojem, tak je docela "cool". No a Jean- Claude upír, který do toho Anitu zatáhl, je vyloženě sympaťák, ve všech těch svých kraječkách a s něžnůstkami, které vyslovuje ve francouzštině - ne že by to na Anitu nějak působilo že :).

Čtení je to zábavné a plné akce. Detektivní zápletka vám sice nevydrží až do úplného konce, vraha odhalíte nejspíš o něco dříve než Anita, ale to vůbec nevadí. Doporučuji, jako výbornou oddechovou četbu.