Karl Heinz Brisch - Bezpečná výchova

Název knihy: Bezpečná výchova
Autor: Karl Heinz Brisch
Ilustrátor: Tršťan Drahomír
Nakladatelství: Portál
Brožovaná vazba
Počet stran: 160 str.
Cena: 212 Kč

Budování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. Nastávající a „čerství“ rodiče mívají řadu otázek: Jak být dobrým otcem a dobrou matkou? Musíme být jako rodiče vždy k dispozici (např. máme dát dítě do jeslí)? Nerozmazlujeme své dítě? Jaké hranice naše dítě potřebuje? Jak zacházíme s jeho vztekem? Co dělat, když dítě pláče, nebo nemůže spát?

Na tyto a řadu dalších otázek kniha Bezpečná výchova odpovídá. Autor v ní provádí nastávající rodiče obdobím těhotenství a prvními lety života, přičemž jeho cílem je přispět k vybudování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. Jistá vazba je bezpečným základem pro vývoj dítěte, které je díky ní do života vybavené sebejistotou, sociální kompetencí a schopností snášet zátěž. Kniha je psána pro rodiče a vychovatele zejména malých dětí.

O autorovi:

Karl Heinz Brisch je psychiatr a psychoterapeut dětí a mladistvých. Je vedoucím lékařem oddělení pediatrické psychosomatiky a psychoterapie na dětské klinice Univerzity v Mnichově. Zabývá se výzkumem vzniku vztahové vazby mezi rodičem a dítětem, poruchami této vazby a jejich léčbou. Je autorem knihy Poruchy vztahové vazby

Ukázka z knihy:

Spánek a noční odloučení
Dítě by mělo v postýlce spát na zádech. V postýlce by nemělo ležet nic, co by během spánku mohlo omezovat jeho dýchání. Větší plyšáci, polštáře, šátky na mazlení a hraní nebo pleny k utírání slin mohou dokonce zakrýt dítěti obličej a bránit dýchání. V nejhorším případě by tak dítě mohlo vdechovat vydechovaný vzduch a nakonec se udusit.

Děti zásadně nechtějí spát v pokoji samy a evoluce to také nepředpokládá. Studie ukázaly, že děti v prvním roce života méně postihuje náhlé úmrtí, pokud s ním v pokoji spí rodiče. Kdyby v době kamenné dítě spalo samo, bylo by to nanejvýš nebezpečné, nějaký dravec je mohl prostě sežrat. Zejména v noci bylo ohrožení dítěte extrémně vysoké.

Z toho důvodu se pravděpodobně již záhy evolučně prosadilo spaní dítěte v blízkosti matky nebo v úzkém kontaktu s ní; platilo to pro kojence, batolata i větší děti. Většina kultur po celém světě u toho také dodnes zůstává, jen v západních zemích, stejně jako v některých západní civilizací ovlivněných státech, se prosadil zvyk, který od kojence čeká, že bude spát sám, pokud možno ve vlastní posteli a vlastním pokoji. V mnoha rodinách spí každé dítě ve své postýlce a ve svém vlastním pokoji. Pro lidi jiných kultur, například Jižní Ameriky

nebo Asie, je tato forma rodinného spánku nepochopitelná. Nechat dítě spát ve vlastním pokoji, úplně samo v jeho postýlce, by v Indonésii nejspíš vnímali jako zanedbávání dítěte. Pokud děti ještě nejsou dost velké na to, aby samy vstaly z postele, stojí často s pláčem a napřaženýma rukama ve své „zamřížované“ postýlce a chtějí, aby je jejich blízká osoba – matka nebo
otec – vzala do náruče, když se například probudí ze zlého snu. Přitulí se k ní a chtějí, aby je vzala sebou, aby mohly spát v její blízkosti. U rodičů je bezpochyby nejbezpečnější místo pro případ, že by se dítěti v noci zdálo o zlých strašidlech a nestvůrách. 

Když se děti v noci probudí a ve tmě mají strach, čímž je aktivována jejich potřeba vazby, hledají svou blízkou osobu. Rozespalé vrávorají k rodičům, lehnou si pokud možno mezi ně a hledají tělesný kontakt. Všichni rodiče vědí, že se k nim pak děti přitulí, jednou se otočí a rychle zase usnou, protože jim tělesný kontakt s blízkou osobou dá pocit bezpečí, a jejich potřeba vazby je tak rychle uspokojena.

Občas i dnes ještě rodiče dostávají radu, že mají dítě nechat v postýlce v dětském pokoji křičet, až vyčerpáním zase samo usne. Prý je třeba to vydržet jen několik dní, pak budou mít klid. Když dítě pláče, cítí se bezmocné a osamělé. Když nikdo nepřijde, trpí velkým stresem, kterého se samo nedokáže zbavit. Učiní přitom zkušenost, že se v takové situaci nemůže spolehnout, že by mu blízká osoba poskytla ochranu a jistotu.

Tuto emocionální zkušenost si osvojí velmi rychle a na celý život, takže ani později nebude v tísni hledat pomoc. Představme si, že někdo už jako dospělý pacient leží v nemocnici, má v noci velké bolesti a strach, zvoní na sestru, ale nikdo nepřijde. O kolik ztracenější si musí připadat batole v temném pokoji? Většina rodičů nechce, aby jejich dítě získalo podobnou zkušenost, daleko spíše mu chtějí zprostředkovat základní pocit důvěry.

Více informací nejen o této knize Karl Heinz Brisch - Bezpečná výchova se dozvíte také na stránkách nakladatelství Portál.