Ať žijí moravské vinařské cyklostezky

Jsme s manželem velcí milovníci cykloturistiky. V jednom prodlouženém   víkendu na  jižní Moravě, konkrétně na Břeclavsku, jsme podnikli okružní cestu po  vinařské  stezce s podrobnou mapou cyklostezek s sebou. Když jsme dojeli asi po 40 km v  nohou do Břeclavi, nemohli jsme se v jejich značení cyklotras docela  vyznat, proto jsme se zeptali kolemjdoucí paní na cestu ven z města na obec  Hrušky. 

Paní byla velmi ochotná a poradila směr. Na mapě  odpovídal směru k  cyklostezce, t.j. mimo hlavní tahy - pěkně přírodou. Jeli jsme tedy dle její rady,  ale provoz  kolem nás začal být docela hustý a hlavně nebezpečně rychlý. S hrůzou  v očích jsme zjistili, že jsme u nájezdu na dálnici a to začalo jít do tuhého.

Znalí  předpisů a hlavně nebezpečnosti našeho počínání, jsme na mapě  rozeznali místo, kde se asi nacházíme, a usoudili jsme, že na cyklostezku, která musí být hned vedle železničních kolejí, to nemůže být tak daleko. Koleje jsme měli na dohled - stačilo přejít jen kousek pole, kde bylo sklizené obilí. To přece nemůže být  žádný problém. Vedli jsme tedy kola přes pole a těšili se, jak jsme to nakonec dobře zvládli. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Za polem byl asi 100m pás rákosu cca 3 m vysokého a navíc v bažině příšerného černého smradlavého bláta. Nezbylo nic jiného, než vzít kola na ramena a prodrat se touto  hrůzou. Místy jsme se bořili až téměř ke kolenům, byli jsme celí špinaví a nevábně  jsme voněli.

Když už jsme mysleli, že utrpení skončilo, byl před námi  strmý kopec k  železniční trati. To už nás síly docela opouštěly, ale pud  sebezáchovy zapracoval. S vypětím všech sil jsme kola dotlačili ke kolejím a  s  ohromnou  opatrností a ještě větším strachem jsme překročili koleje a s úlevou jsme uviděli tolik hledanou cyklostezku.

K ní jsme se už bez problémů dostali a jakmile jsme na ni s koly vstoupili, potkali jsme velmi udiveného rybáře, který  na nás koukal jako na zjevení. Nechápal, proč jsme tak nevábně  vypadající a ptal  se nás, kudy jsme přišli, když tu vede taková pěkná stezka.

Neměli  jsme síly mu nic vysvětlovat a vodu, kterou jsme původně měli na pití, jsme  použili na nejnutnější očistu a uháněli jsme k penzionu. Na tuto  cestu asi nikdy nezapomeneme.