Překvapivou podívanou a vytříbenou krásu přinese malým i velkým divákům baletní zpracování pohádky Popelka na hudbu Sergeje Prokofjeva. Nápaditá choreografie a režie je dílem Jeana-Christopha Maillota, dlouholetého šéfa slavného Les Ballets de Monte-Carlo. Z pohádkového světa v provedení souboru baletu Národního divadla se lze těšit v historické budově ND 10. září a 22. října 2011.

Vizuální zážitek umocní živá hudba: hraje orchestr Národního divadla, diriguje David Švec. Kouzlo Maillotova baletu uhranulo uměleckému šéfovi baletu Národního divadla Petru Zuskovi už v roce 2000, kdy ještě tančil v Montrealu: „Při hostování Les Ballets de Monte-Carlo jsem Maillotovu Popelku viděl poprvé a úplně mi z toho spadla brada. Utkvěl mi v mysli hlavně začátek a konec, kde je překrásně vylíčen milostný vztah Popelčiných rodičů. Z hlediska příběhu je to geniální tah. To jsem ještě netušil, že se stanu šéfem baletu Národního divadla. Nicméně když jsem se jím stal, byl jsem si jist: Pokud bych někdy chtěl uvádět Popelku, požádám o ni Maillota. Té inscenaci věřím.“
 
Dojemné vyjádření něžného vztahu a Popelčiny prostoty kontrastuje s rozmarným životem „vyšší společnosti“ připomínající čapkovské „Ze života hmyzu“. Macecha navozuje extravagantním kostýmem představu krásného, leč jedovatého štíra, její dcery jsou jak vosičky a princ je hýčkán jako zlatohlávek...
 
Maillot si totiž nepřál, aby vnitřní zlo bylo ilustrováno vnější ošklivostí: „Čarodějnice-macecha je štíhlá, a přeci zvláštním způsobem mateřská – své čáry provádí v korzetu. Ani nevlastní sestry nejsou nějaké dupající škatule, jak bývají často zobrazovány. Jejich krutost je hezky zabalená v úhledných balíčcích, a to i přes skeletovité dračí ocasy nadzvedávající sukně jejich plesových kostýmů...“ prohlásil v tisku. Významný choreograf, nositel mnoha ocenění a čestných řádů, by však nebyl Francouzem, kdyby v jeho elegantní práci chyběly jemné náznaky erotiky, kterou dospělý divák postřehne.
 
Také princ v Popelce působí jako moderní kluk. Vystihl to Petr Zuska: „Vůbec to vlastně není princ, který vystřihne nějakou variaci a posadí se na trůn, nohy do páté pozice. Je to taky takový hejsek jako Trávníčkův princ ve filmu Tři oříšky pro Popelku, kterého teprve láska dostane někam jinam.“

Rozmařilou nápaditost inscenace zmnožuje ještě humor, ať už uklízecí čety jakýchsi brouků, nebo dvojice dvořanů-organizátorů komunikující s publikem mírně zcizujícím způsobem ironickými grimasami. Multifunkční scéna i kostýmy Jérôme Kaplana – vše je kongeniální s celým záměrem a choreografickým slovníkem, jak připomněl Petr Zuska a dodal: „Jsem rád, že se splnil můj sen z roku 2000 a že ho hraje soubor Národního divadla. Mám zejména obrovskou radost z toho, jak to naši tanečníci interpretují, každý je jiný a každý je absolutně skvělý.“