Behaviorismus bývá považován společně s psychoanalýzou a humanistickou
psychologií za jeden ze tří základních proudů psychologie 20. století v USA.
(Filosofickým základem behaviorismu, který nastoupil po funkcionalismu, byl
mechanistický materialismus a pozitivismus.) Název tohoto směru pochází z
britského slova behavior (v americké angličtině behaviour), což označuje
chování.
Jeho zakladatelem se stal John B. Watson, když roku 1912 formuloval koncepci
behaviorismu jako vědy o chování. Jeho pojetí se pak označuje jako extrémní
behaviorismus. J.B. Watson se proslavil následujícím výrokem: „Dejte mi na
výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručuji, že z každého z nich vychovám
takového specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce,
obchodníka, ale i žebráka a zloděje, bez ohledu na jeho talent, sklony, i bez
ohledu na vlastnosti jeho předků.“
Behaviorismus je naprostým popřením introspektivní psychologie (psychologie
vědomí – duševní život člověka představuje vnitřní, jakoby uzavřený svět,
odlišný od okolního světa), ztotožnil psychiku a vědomí na základě toho, že
pouze uvědomované psychické jevy můžeme evidovat. Odvrhnul introspektivní
metody a aplikoval objektivní metody při výzkumu chování. Behaviorismus vzešel
ze studií v oboru živočišného chování. Studiemi se prokázalo, že přirozená
povaha živočišného učení funguje na principu pokus-omyl. Výsledky ze studia
savců pak vedly k podobným studiím o člověku, který je zde chápán jako člen
živočišné říše. Výsledky testů poukázaly na výraznou podobnost mezi učením
lidským a zvířecím.
Ve svém prvním pojetí se behaviorismus zakládal na poměrně nepřesném pojmu
utváření návyků. Vliv na něj měla práce V. M. Bechtěreva o podmíněných hybných
reflexech, při níž se užívalo lidských subjektů. Následně se objevilo několik
pokusů formulovat veškerý návyk jako podmíněné reakce na okolí.
Již od samotného počátku zastává behaviorismus stanovisko, že předmětem lidské
psychologie je celkové chování člověka v průběhu celého života. Přičemž chování
můžeme pozorovat z mnoha hledisek: chemického, fyzikálního, fyziologického i
biologického.
Podle behaviorismu je chování tvořeno reakcemi (response = R), které je
možno zkoumat v souvislosti s podněty ( stimulus = S) působícími na
organismus. Proto bývá tato psychologie označována jako R-S psychologie. To, co
se děje v organismu mezi působením podnětu a reakcí, lze pouze sekundárně
vyvozovat. Duševní dění pak můžeme přirovnat k černé skříňce.
Jako příklad můžeme uvést dotyk na oční bulvě jako podnět a mrknutí jako
reakci. Behaviorista pak může problém řešit za předpokladu, že se jedná o
výsledek ověřeného a kontrolovaného experimentu. Následně může přesně
zformulovat chování v termínech podnětu a odpovědi, čímž se dopracuje k
předvídatelnosti určitých jevů a jejich ovládání. Postavíme-li pak behavioristu
před problém, jak přimět lidskou bytost k mrkání, nabízí se jako řešení dotyk
na rohovce.
Problém však nastává při řešení složitějších reakcí, zvláště pak těch, které
označujeme jako společenské. Například nasadíme-li kterémukoliv národu podnět
prohibice, co bude odpovědí? Na podobné odpovědi je často potřeba čekat i
několik let, neboť je potřeba provést důkladné a pomalé vyšetření celku (který
je ovlivňován řadou rušivých faktorů). Nehledě na složitost vztahů mezi podněty
a odpověďmi behaviorismus absolutně nepřipouští, že by se některé reakce takto
popsat nedaly.
Obecně chtěl behaviorismus nashromáždit takové množství poznatků o lidském
chování, aby byl schopen při jakémkoliv daném podnětu předpovědět reakci, respektive
ze znalosti reakce odvodit situaci, která ji vyvolala. Tento cíl se samozřejmě
ukázal nedosažitelným.
Behaviorismus pokládá učení za základní věc ovlivňující naše chování.
V dalším vývoji se postupně upouští od vyhraněného pohledu na duševní život a
rovněž od mentalistických pojmů. Analýza je nově pojímána poněkud komplexněji,
tedy v širších souvislostech. Vedle podnětu se přihlíží rovněž k fyziologickým
pudům, minulým zkušenostem, věku, dědičnosti…atd.
K základním mechanismům učení je (podle C.L.Hulla) řazen posilující vliv
snižování pudového napětí. Chování je tak považováno za formu biologické
adaptace organismu, kterou je možno pomocí učení modifikovat.
Nové pojetí behaviorismu (tzv. neobehaviorismus) vychází především z přijetí
existence vnitřních faktorů, které determinují chování (= determinující
proměnné), což znamená, že klasické Watsonovo schéma podnět-reakce je nahrazen
podnět-organismus-reakce.
Mnozí behavioristé se přiklonili k tolerantnímu behaviorismu, kdy jsou
kategorie chování definovány operacemi: např. zájem=činnost, na niž je
vynakládán čas a peníze.
Předmětem zájmu je rovněž vztah znaků a chování. Např. podle G.H. Meada je pro
chování rozhodující kooperace lidí ve skupině. Vědomí, jehož prostřednictvím
organismus aktivně vytváří své prostředí, se uplatňuje jako individuální nebo
sociální zkušenost vyjádřena prostřednictvím znaků.
B.F. Skinner, jeden z hlavních představitelů behaviorismu, se orientoval na
studium operačního podmiňování, tj. chování posilovaného svými důsledky v průběhu
provádění určitých činností. Stal se průkopníkem programového učení i používání
vyučovacích strojů.
Systém programového učení byl založen ve 20. letech 20. století. Prvním byl
stroj, který žákovi ke každé otázce nabízel 4 možné odpovědi. Student pak byl
informován o správnosti své volby a vlastním tempem se postupně dopracoval ke
správnému výsledku. Jádro programového vyučování vychází z toho, že se
obtížnější látka rozloží na menší celky, takže může student snáze dobře
odpovědět.
Thorndike, další z významných behavioristů, uvádí, že každý psychický stav nebo
vlastnost, která se v určitých podmínkách vytvoří, jsou asociovány s touto
situací tak, že pokud situace nastane znovu, zvyšuje se pravděpodobnost
zopakování vlastnosti. Styk podnětu a reakce je tedy považován za hlavní
předpoklad učebního procesu. (Ten nemůže analogicky vzniknout přes negativní
test.) Očekáváme-li tedy, že určité chování bude k dispozici v určité situaci,
musí být rovněž v této situaci naučeno.
Podle Skinnera má ale většina lidského chování spontánní charakter. Výklad
učebních procesů pomocí pokusů a omylů považuje za zbytečný. Zákon
úspěchu vyjadřuje podle něj takovou zkušenost, kdy určitý podnět mění sílu
spontánní reakce (přičemž příjemné následky zpevňují chování).
Předpoklady pro účinnou aplikaci zpevnění:
1. zpevnění musí následovat bezprostředně po správné reakci
2. musí být přiřazeno přesně k reakci, která má být zpevněna
3. zpevnění musí být aplikováno dostatečně často
Příklad:
Současný způsob vyučování matematiky
je neefektivní (neopakuje se).
Holubi jsou schopni naučit se krok po
kroku i velmi složité tance.
Programové učení se vyznačuje objektivitou. Učitel předkládá látku s pomocí
různých médií (knihy, nahrávky…) po malých metodicky srovnaných krocích. Učící
se s problémem vypořádává na základě vlastních kvalit a je neustále
vybízen k reakcím. Je prováděna kontrola úspěchů a odstraňují se chyby.
Obtížnost se pak přizpůsobuje kvalitám žáka.
Crowder vyvinul pokročilejší techniku – tzv. rozvětvený program, který
umožňuje po zodpovězení otázky buď další postup, nebo zopakování otázky. Snaží
se tak o výchovu k produktivnímu myšlení.
U rozvětveného programu se nabízí volba různých možností, plánují se i
„produktivní omyly“. Žák dělá chyby lehké, střední a těžké – ty mají vždy jiný
důsledek. Rozvětvený program se však doporučuje spíše pro vyučování
komplexnějších obsahů.
Ch. E. Ogswood vytvořil metodu sémantického diferenciálu pro měření
subjektivního zabarvení (konotativního významu), které významu běžných slov
přičítají jednotliví lidé. Zavádí se také pojem meditační proměnné
zprostředkovávající spojení mezi podnětem a reakcí za uplatnění zpětné vazby
(= zkušenost).
E.C. Tolman zdůrazňuje účelnost v chování, jehož podnětem je znak. Předpokládá
existenci pohotovosti k určité reakci, která se aktualizuje po výskytu určitého
znaku díky očekávání. Dále se zde objevuje pojem kognitivní mapa (= mentální
mapa) jako vnitřní obraz jedince o skutečnosti.
Zlom v pojetí behaviorismu nastal po roce 1957, kdy se začínají objevovat
tendence zabývat se biologickou a sociální podstatou chování s využitím
jednotné metodologie a společného jazyka. Nově se uplatňuje také vliv řady
moderních disciplín jako například kybernetiky.
Zavádějí se pojmy jako: obraz – kognitivní reprezentace okolí i sebe sama,
plán, záměr…
Projevují se také environmentální a ekologická hlediska. Chování se již
nestuduje izolovaně, ale s ohledem na vzájemné vlivy člověka a určitého
prostředí.
Podle K.H: Craiga rozlišujeme 3 druhy prostředí:
1. předmětné: věci, rostliny, živočichové, lidé
2. kontextuální: vliv kulturních, věkových, …apod. specifik
3. osobní: individuální, psychologické
Kladem behaviorismu je, že v době svého vzniku přesunul těžiště pozornosti na
studium jevů, které v psychologii do té doby byly zkoumány pouze okrajově. Raný
behaviorismus se ovšem dopustil vážnější chyby, když předmět psychologie
redukoval na studium chování, aniž přihlížel ke složité podmíněnosti tohoto
jevu. (Jiní psychologové behaviorismu vytýkají omezení pozornosti jen na měření
stimulace organismu a jeho zpětného výsledku a na hledání korelací mezi nimi.
Behaviorismus nebyl schopen věnovat dostatečnou pozornost tomu, čím se člověk
liší od ostatních organismů – vědomí.) I přes nedostatky filosofického metodologického
rázu přinesl behaviorismus řadu cenných experimentálních poznatků. Vývoj
směřoval k opuštění pozic radikálního behaviorismu, k zahrnování psychických
faktů, jako obraz, očekávání apod. Sociální aplikace behavioristických schémat
snižovala úlohu vědomého rozhodování člověka.
Behaviorismus se však prakticky do dnešních dnů vyvíjel a měnil. Původní
orientace výhradně na projevy chování byla podstatně rozšířena o studium jeho
vnitřních příčin a průvodních jevů.
agrant – čtenářka
ChytráŽena.cz