Behaviorismus

Behaviorismus bývá považován společně s psychoanalýzou a humanistickou psychologií za jeden ze tří základních proudů psychologie 20. století v USA. (Filosofickým základem behaviorismu, který nastoupil po funkcionalismu, byl mechanistický materialismus a pozitivismus.) Název tohoto směru pochází z britského slova behavior (v americké angličtině behaviour), což označuje chování.

Jeho zakladatelem se stal John B. Watson, když roku 1912 formuloval koncepci behaviorismu jako vědy o chování. Jeho pojetí se pak označuje jako extrémní behaviorismus. J.B. Watson se proslavil následujícím výrokem: „Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručuji, že z každého z nich vychovám takového specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, ale i žebráka a zloděje, bez ohledu na jeho talent, sklony, i bez ohledu na vlastnosti jeho předků.“
Behaviorismus je naprostým popřením introspektivní psychologie (psychologie vědomí – duševní život člověka představuje vnitřní, jakoby uzavřený svět, odlišný od okolního světa), ztotožnil psychiku a vědomí na základě toho, že pouze uvědomované psychické jevy můžeme evidovat. Odvrhnul introspektivní metody a aplikoval objektivní metody při výzkumu chování. Behaviorismus vzešel ze studií v oboru živočišného chování. Studiemi se prokázalo, že přirozená povaha živočišného učení funguje na principu pokus-omyl. Výsledky ze studia savců pak vedly k podobným studiím o člověku, který je zde chápán jako člen živočišné říše. Výsledky testů poukázaly na výraznou podobnost mezi učením lidským a zvířecím.

Ve svém prvním pojetí se behaviorismus zakládal na poměrně nepřesném pojmu utváření návyků. Vliv na něj měla práce V. M. Bechtěreva o podmíněných hybných reflexech, při níž se užívalo lidských subjektů. Následně se objevilo několik pokusů formulovat veškerý návyk jako podmíněné reakce na okolí.
Již od samotného počátku zastává behaviorismus stanovisko, že předmětem lidské psychologie je celkové chování člověka v průběhu celého života. Přičemž chování můžeme pozorovat z mnoha hledisek: chemického, fyzikálního, fyziologického i biologického.
Podle behaviorismu je chování tvořeno reakcemi (response = R), které je  možno zkoumat v souvislosti s podněty ( stimulus = S) působícími na organismus. Proto bývá tato psychologie označována jako R-S psychologie. To, co se děje v organismu mezi působením podnětu a reakcí, lze pouze sekundárně vyvozovat. Duševní dění pak můžeme přirovnat k černé skříňce.
Jako příklad můžeme uvést dotyk na oční bulvě jako podnět a mrknutí jako reakci. Behaviorista pak může problém řešit za předpokladu, že se jedná o výsledek ověřeného a kontrolovaného experimentu. Následně může přesně zformulovat chování v termínech podnětu a odpovědi, čímž se dopracuje k předvídatelnosti určitých jevů a jejich ovládání. Postavíme-li pak behavioristu před problém, jak přimět lidskou bytost k mrkání, nabízí se jako řešení dotyk na rohovce.
Problém však nastává při řešení složitějších reakcí, zvláště pak těch, které označujeme jako společenské. Například nasadíme-li kterémukoliv národu podnět prohibice, co bude odpovědí? Na podobné odpovědi je často potřeba čekat i několik let, neboť je potřeba provést důkladné a pomalé vyšetření celku (který je ovlivňován řadou rušivých faktorů). Nehledě na složitost vztahů mezi podněty a odpověďmi behaviorismus absolutně nepřipouští, že by se některé reakce takto popsat nedaly.
Obecně chtěl behaviorismus nashromáždit takové množství poznatků o lidském chování, aby byl schopen při jakémkoliv daném podnětu předpovědět reakci, respektive ze znalosti reakce odvodit situaci, která ji vyvolala. Tento cíl se samozřejmě ukázal nedosažitelným.
Behaviorismus pokládá učení za základní věc ovlivňující naše chování.

V dalším vývoji se postupně upouští od vyhraněného pohledu na duševní život a rovněž od mentalistických pojmů. Analýza je nově pojímána poněkud komplexněji, tedy v širších souvislostech. Vedle podnětu se přihlíží rovněž k fyziologickým pudům, minulým zkušenostem, věku, dědičnosti…atd.
K základním mechanismům učení je (podle C.L.Hulla) řazen posilující vliv snižování pudového napětí. Chování je tak považováno za formu biologické adaptace organismu, kterou je možno pomocí učení modifikovat.
Nové pojetí behaviorismu (tzv. neobehaviorismus) vychází především z přijetí existence vnitřních faktorů, které determinují chování (= determinující proměnné), což znamená, že klasické Watsonovo schéma podnět-reakce je nahrazen podnět-organismus-reakce.
Mnozí behavioristé se přiklonili k tolerantnímu behaviorismu, kdy jsou kategorie chování definovány operacemi: např. zájem=činnost, na niž je vynakládán čas a peníze.
Předmětem zájmu je rovněž vztah znaků a chování. Např. podle G.H. Meada je pro chování rozhodující kooperace lidí ve skupině. Vědomí, jehož prostřednictvím organismus aktivně vytváří své prostředí, se uplatňuje jako individuální nebo sociální zkušenost vyjádřena prostřednictvím znaků.

B.F. Skinner, jeden z hlavních představitelů behaviorismu, se orientoval na studium operačního podmiňování, tj. chování posilovaného svými důsledky v průběhu provádění určitých činností. Stal se průkopníkem programového učení i používání vyučovacích strojů.
Systém programového učení byl založen ve 20. letech 20. století. Prvním byl stroj, který žákovi ke každé otázce nabízel 4 možné odpovědi. Student pak byl informován o správnosti své volby a vlastním tempem se postupně dopracoval ke správnému výsledku. Jádro programového vyučování vychází z toho, že se obtížnější látka rozloží na menší celky, takže může student snáze dobře odpovědět.
Thorndike, další z významných behavioristů, uvádí, že každý psychický stav nebo vlastnost, která se v určitých podmínkách vytvoří, jsou asociovány s touto situací tak, že pokud situace nastane znovu, zvyšuje se pravděpodobnost zopakování vlastnosti. Styk podnětu a reakce je tedy považován za hlavní předpoklad učebního procesu. (Ten nemůže analogicky vzniknout přes negativní test.) Očekáváme-li tedy, že určité chování bude k dispozici v určité situaci, musí být rovněž v této situaci naučeno.
Podle Skinnera má ale většina lidského chování spontánní charakter. Výklad učebních procesů pomocí pokusů a omylů považuje za zbytečný.  Zákon úspěchu vyjadřuje podle něj takovou zkušenost, kdy určitý podnět mění sílu spontánní reakce (přičemž příjemné následky zpevňují chování).

Předpoklady pro účinnou aplikaci zpevnění:
1. zpevnění musí následovat bezprostředně po správné reakci
2. musí být přiřazeno přesně k reakci, která má být zpevněna
3. zpevnění musí být aplikováno dostatečně často

Příklad:
           Současný způsob vyučování matematiky je neefektivní (neopakuje se).
           Holubi jsou schopni naučit se krok po kroku i velmi složité tance.

Programové učení se vyznačuje objektivitou. Učitel předkládá látku s pomocí různých médií (knihy, nahrávky…) po malých metodicky srovnaných krocích. Učící se s problémem vypořádává na základě vlastních kvalit a  je neustále vybízen k reakcím. Je prováděna kontrola úspěchů a odstraňují se chyby. Obtížnost se pak přizpůsobuje kvalitám žáka.

Crowder vyvinul pokročilejší techniku – tzv.  rozvětvený program, který umožňuje po zodpovězení otázky buď další postup, nebo zopakování otázky. Snaží se tak o výchovu k produktivnímu myšlení.
U rozvětveného programu se nabízí volba různých možností, plánují se i „produktivní omyly“. Žák dělá chyby lehké, střední a těžké – ty mají vždy jiný důsledek. Rozvětvený program se však doporučuje spíše pro vyučování komplexnějších obsahů.

Ch. E. Ogswood vytvořil metodu sémantického diferenciálu pro měření subjektivního zabarvení (konotativního významu), které významu běžných slov přičítají jednotliví lidé. Zavádí se také pojem meditační proměnné zprostředkovávající spojení mezi podnětem a reakcí za uplatnění zpětné vazby (= zkušenost).
E.C. Tolman zdůrazňuje účelnost v chování, jehož podnětem je znak. Předpokládá existenci pohotovosti k určité reakci, která se aktualizuje po výskytu určitého znaku díky očekávání. Dále se zde objevuje pojem kognitivní mapa (= mentální mapa) jako vnitřní obraz jedince o skutečnosti.

Zlom v pojetí behaviorismu nastal po roce 1957, kdy se začínají objevovat tendence zabývat se biologickou a sociální podstatou chování s využitím jednotné metodologie a společného jazyka. Nově se uplatňuje také vliv řady moderních disciplín jako například kybernetiky.
Zavádějí se pojmy jako: obraz – kognitivní reprezentace okolí i sebe sama, plán, záměr…
Projevují se také environmentální a ekologická hlediska. Chování se již nestuduje izolovaně, ale s ohledem na vzájemné vlivy člověka a určitého prostředí.

Podle K.H: Craiga rozlišujeme 3 druhy prostředí:
1. předmětné: věci, rostliny, živočichové, lidé
2. kontextuální: vliv kulturních, věkových, …apod. specifik
3. osobní: individuální, psychologické

Kladem behaviorismu je, že v době svého vzniku přesunul těžiště pozornosti na studium jevů, které v psychologii do té doby byly zkoumány pouze okrajově. Raný behaviorismus se ovšem dopustil vážnější chyby, když předmět psychologie redukoval na studium chování, aniž přihlížel ke složité podmíněnosti tohoto jevu. (Jiní psychologové behaviorismu vytýkají omezení pozornosti jen na měření stimulace organismu a jeho zpětného výsledku a na hledání korelací mezi nimi. Behaviorismus nebyl schopen věnovat dostatečnou pozornost tomu, čím se člověk liší od ostatních organismů – vědomí.) I přes nedostatky filosofického metodologického rázu přinesl behaviorismus řadu cenných experimentálních poznatků. Vývoj směřoval k opuštění pozic radikálního behaviorismu, k zahrnování psychických faktů, jako obraz, očekávání apod. Sociální aplikace behavioristických schémat snižovala úlohu vědomého rozhodování člověka.
Behaviorismus se však prakticky do dnešních dnů vyvíjel a měnil. Původní orientace výhradně na projevy chování byla podstatně rozšířena o studium jeho vnitřních příčin a průvodních jevů.

agrant – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10