Chtěla bych se s vámi podělit o moje zážitky z posledních 4 týdnů.
Jsem po operaci nohy a dostala jsem povolení k plnému zatěžování nohy. Protože jsem už chtěla chodit delší túry, dělal mi manžel doprovod. A tak jsme se před 4 týdny zase vypravili na vycházku. Cestou domů jsme se vraceli z vršíku a manžel se začal předklánět. To u něj vždy znamená, že už ho moc bolí záda. Zanedlouho uklouzl a spadl do strouhy. Byl hodně potlučený. Rameno, loket, zápěstí, hlava a levý bok. Vytáhla jsem ho na nohy a zpovídala, co se stalo, jestli dostal závrať a podobně. Říkal, že ne, že prostě uklouzl a padl.
Domů jsme doklopýtali, lehl si a druhý den dělal, že až na ty odraženiny a odřená kolena je v pořádku. I mně se tak jevil. Přesto jsem si dělala starosti, co to mohlo být. Proto jsem po návratu domů hned v pondělí volala na ortopedii, a ptala se, jestli je možné, že by ten pád byl ortopedického původu, a nato jsem volala na neurologii, jestli by manžela nemohla lékařka vyšetřit, že mám strach, co se mu to stalo. Hned ten den jej neuroložka vyšetřila a nezjistila nic akutního, ale přesto nás poslala na neurologii do fakultní nemocnice. Tam manžela vyšetřil sám pan primář a rozhodl o neurologické hospitalizaci s tím, že se mu udělá CT mozku, páteře, MMG, izotopy, Dacken a nevím co ještě a že máme čekat na pozvání.
Jenže manžel párkrát upadl i doma a tak jsme volali, že se mu stav zhoršil a že začal padat. Pan primář manželovi doporučil " aby si vzal hůlku a pomalu se zvedal ". Pozvání přišlo na 23.2.2012. Manžel se mi nelíbil, byl vratký při chůzi, občas padl a tak jsem intervenovala přijetí u známé doktorky. Nebyla příliš ochotná, ale nakonec se došla na manžela poptat a informovala mě o tom, že musíme do 23.2. počkat, a že panu primáři důvěřuje, tak abychom důvěřovali i my. To už jsem ale byla docela šílená, bála jsem se odejít z domova, aby náhodou nešel manžel někam sám. A proto jsem se znova obrátila na neurologii. Po vyšetření opět nebyl uznán jako akutní případ. To bylo úterý 31.1. Mezitím manžela ještě neurolog poslal na chirurgii, internu, Holtra, všude jsem říkala, že upadl a rozbil si hlavu, kolena, rameno, zápěstí a že mám strach, aby se něco nezanedbalo.
Málo platný, každý ve mně viděl jen hysterickou ženskou, nebo ženskou, která chce protekci. Pak v pátek se stav zřetelně zhoršil, ruka ho nechtěla poslouchat a chůze se zhoršila. Manžel nechtěl, abych volala sanitu, že nás stejně přes primáře nevezmou a já zase nechtěla, aby se dostal na okresní špitál. A tak jsem ze zoufalství, když už jsem nevěděla, co si počít, zavolala přímo na kliniku a měla jsem veliké štěstí, protože jsem narazila na lékaře, který mne neodbyl, ale ochotně vyslechl všechno od začátku a potvrdil moje podezření, že má někde v mozku skryté krvácení. Doporučil mi, kam máme jet a abychom to neodkládali. Jeli jsme. Manžel měl v hlavě 3 týdny staré krvácení a k tomu ještě nové (asi z toho, jak doma padal) a dneska je už 4. den po operaci, je mnohem mnohem lepší, než když jsme ho odváželi, začal rehabilitovat, ale ještě vyhráno nemáme. Čekáme na kontrolní CT mozku a podle něj se určí, zda bude či nebude muset jít znova na výkon k odsátí krve z hlavy.
Je hrozné, že za ty 3 týdny navštívil 3x neurologa, z toho 1 neurologického primáře a 2x chirurga (měl krev v moči a naražený krk), ale že by mohl mít krvácení do mozku, to nikoho nenapadlo.
Jaký je můj závěr k tomuto pravdivému článku?
Zatím jenom strach, co bude dál, vděčnost neurochirurgům za okamžitou pomoc a neskonalá vděčnost lékaři, který měl tu trpělivost a vyslechl mne (ačkoli vůbec nemusel), když jsem mu plakala do telefonu při popisování, jak to vlastně začalo. A vám, kteří to budete číst, radím, nedejte se a buďte razantnější, než jsem byla já. Jde o naše zdraví.
Autor:bea