Bezvýznamné setkání

Nežiju na pustém ostrově. Ani už nejsem nejmladší, mám za sebou  hezký kus života. Z toho plyne, že za tu dobu jsem potkala spoustu lidí, že jsem zažila řadu různých setkání. Některá příjemná, jiná méně a některá přímo protivná. Některá důležitá, jiná méně důležitá a pak řadu setkání přímo bezvýznamných, ba nanicovatých.

Jako tenkrát. Stojím na nádraží a čekám na vlak. Je sobota ráno a já jedu jako téměř každou sobotu k rodičům. Tedy vlastně už jen k mamince. Je to ten čas, kdy se léto převaluje do podzimu a rána jsou už chladná, proto mám na sobě lehkou bundu a nesu menší tašku. Od vlaku k mamince do vsi to mám ještě hezký kus cesty pěšky, tak vozím jen pár věcí, většinou maso, které se  v Jednotě ve  vsi nedostane. K mamince se těším, na druhou stranu se vždycky strachuju, jestli se jí něco nestalo, jestli není nemocná. Celou dobu o tom přemýšlím (mobily tenkrát ještě nebyly, tak jsem přes týden neměla žádné zprávy). Z myšlenek mě vytrhuje zvláštní šum. Ne hluk, jenom takový šum. Něco se děje. 

Rozhlédnu se po perónu a vidím, že lidé si šuškají a v rohu u stánku s novinami stojí u hloučku německých turistek nějaký mladík a něco jim důrazně vysvětluje. Nevím, jestli mu rozumějí, v jejich očích je vidět hrůza, neustále před mladíkem couvají. Pravda, on vypadá poněkud zanedbaně. A přitom – dívám se na něj pozorně – oblečení  má čisté, ani roztrhané, a pomačkané jen málo. No, vlasy jsou rozcuchané a ani není oholen, ale hlavní budou ty oči. V bledé tváři mu žhnou oči jako uhlíky, takové horečnaté.

U Němek nepochodil, oslovuje další cestující. Ale všude se setkává jen s odmítavými gesty, někteří  docela utíkají, když se k nim jen přiblíží. Co tak hrozného jim asi říká?

Už se to dozvím. Mladík přistupuje ke mně. Zdá se mi to,  nebo se opravdu třese? Alkohol necítím, opilý tedy není. S odstupem času jsem si pak říkala, že možná měl horečku, byl nemocný nebo zažil nějakou velkou nepříjemnost, ale tehdy mě napadlo jediné: je zfetovaný!

„Paní , prosím vás, půjčte mi padesát korun. Potřebuju se dostat do Budějovic a nemám na vlak“. Tak  to ty lidi tak vystrašilo! V duchu probírám obsah mé hubené peněženky … dvě stokoruny a pár drobných. No, stovku mu nedám. (Žila jsem sama se synem a musela jsem pořádně šetřit.) Mohla bych si dojít rozměnit do  nádražní pokladny, ale to jsem zamítla.  Hned mě napadla představa, že jakmile vytáhnu peněženku, mladík se po ní začne sápat a ukradne mi ji. Ale v kapse bundy mám desetikorunu (tehdy byly jen papírové a dalo se za ně dost pořídit). Podávám  ji mladíkovi: „Jedu jen pár stanic, víc peněz s sebou nemám. A jízdné osobákem do Budějovic stojí právě tolik.“
Peníze vzal a já se chystám poodejít. „Paní, ještě adresu.“ „Proboha, jakou adresu?“ „Vaši přece, abych vám mohl ty peníze vrátit.“ To tak, já mu dám adresu a on si ke mně bude chodit půjčovat, ne?  Ne, ne, adresu bydliště mu nedám. Povídám: „Ale to nechte, to nestojí za řeč…“  Zase ty horečnaté oči a umíněný výraz: „Prosím, adresu, prosím, jinak si ty peníze nemůžu vzít.“ Vidím, že se ho jen tak nezbavím. Místo adresy domů mu diktuju adresu do práce. A pak už vidím vlak a ženu se nastupovat. Jestli nastoupil i mládenec, nevím. Už jsem ho pak neviděla.

V pondělí v práci jsem vyprávěla příběh kolegům. „Ty holt jsi takovej dobrej blbec. Houby do Budějovic, na fet  potřeboval peníze. Ale to jsi mu desetikorunou moc nepomohla, buď ráda, že ti  místo poděkování nedal facku.“ A kolegyně si přisadila: „Myslela jsem, že musíš šetřit a ty zatím rozhazuješ. Je ti jasný, že jsi tu desetikorunu vyhodila z okna.“ Jasný mi to bylo.

Ale za pár dní dorazila na mou adresu do práce obálka z Budějovic a v ní – desetikoruna.

Kromě bankovky byl v obálce lístek s poděkováním a s douškou: „ Ani nevíte, jak moc jste  mi pomohla. Vděčný …ten a ten.“
Podepsal se celým jménem.
To jméno si pamatuji dodnes. A tak to setkání asi nebylo tak docela bezvýznamné.