Setkání v nemocnici

Nedávno jsem díky bolesti břicha navštívila nemocnici. Bylo to v těsně před víkendem, tedy v pátek navečer, takže v nemocnici bylo jen minimum doktorů a pacientů.

Nejprve jsem šla do ambulance na vyšetření, kde mi bylo řečeno, že si mě tam raději nechají na pozorování přes víkend. Víceméně jsem neprotestovala, ale nijak zvlášť šťastná jsem z toho také nebyla. Hlavně ať ta bolest břicha je pryč, říkala jsem si.

Dostala jsem celkem hezký a útulný dvojlůžkový pokojík modré barvy, kde jsem prozatím byla sama. Pokoj byl vybaven i moderní televizí a měla jsem přístup i do koupelny se záchodem, což jsem měla společné s vedlejším pokojem. Zbytek dne jsem celý prospala a vůbec jsem nevnímala čas. Když jsem se probudila, všimla jsem si nové spolubydlící, která se ke mně nastěhovala časně ráno. Popálila si hruď při vaření na oslavu kamarádčiných narozenin.

Byla to paní okolo třiceti let, od pohledu velmi milá a i přes obrovskou bolest zranění se vždy mile usmívala. Po seznámení a vylíčení jejího a i mého příběhu zranění jsme se bavily o běžných věcech a zjistily jsme, i přes věkový rozdíl skoro deseti let, že máme mnoho společného. Což mě osobně velmi mile překvapilo. Tak trošku mi připomínala moji maminku.
Druhý den jsme si vyprávěly o všem možném, koukaly jsme se na pořady v televizi, komentovaly je a smály se u toho, jako bychom se znaly už několik let. Obě jsme odpoledne absolvovaly několik vyšetření, a tak se vzájemná podpora hodila.

Opravdu musím říct, že díky této osobě se mi můj pobyt v nemocnici hodně zkrátil. A také, že jsem si pobyt v nemocnici, v rámci možností, i užila. Propouštěly nás asi po týdnu ve stejný den. Ale v nemocnici byly zmatky, a tak jsme si ani nestačily vyměnit telefonní čísla. Takže po propuštění z nemocnice jsem o mé spolubydlící v nemocnici již neslyšela. Což mě velmi mrzí, neboť jsme opravdu měly mnoho společných zájmů, a tak myslím, že i teď, téměř půl roku po této události, bychom si měly co říct. Nicméně stále věřím, že se někdy někde setkáme.