Rozhodla jsem se napsat hluboce intelektuální článek o tom, že mám v šuplíku odbarvovač a nebojím se ho použít. V pondělí večer jsem zjistila, že připomínám Micka Jaggera. Nevím, jestli někdy dělal závěrečky a je DiS, ale z obavy před tím, že mě nepustí ke zkouškám, jsem zamířila do kadeřnictví za účelem vytvoření společensky přijatelného účesu.

     Kadeřnice zalomily rukama (asi si myslely, že přišel Jagger) a začaly se předhánět ve výčtu procesů, které moje nešťastná hlava nutně potřebuje, aby byla zkoušekschopná. Když mi nemilosrdně sdělily celkovou částku všech procedur, vyhlásila jsem osobní bankrot, ale na otočnou židli jsem usedla a svěřila se odbornicím.

     Za hodinu mi kadeřnice vytvořila na hlavě solidního vrabce a obě kadeřnice se poté shodly, že vrabec barvy hnědošedé je faux paus. Dělala jsem drahoty (bylo to skutečně drahé), ale svolila jsem a nechala jsem si na hlavu naplácat jakousi modrou směs, která na mé kebuli měla vytvořit tzv. módní odlesky. A tak udělala zkoušky pod sochou Karla IV., jako Zikmund, liška ryšavá.

     Na půli cesty mezi hnědošedou a barvou pampelišek přemýšlím, zda nedozrál čas na změnu. Ono se řekne, barva vlasů, ale jestli něco píše dějiny, jsou to právě kadeře. Kronikáři pějí chvalozpěvy za zdegenerované blonďaté aristokratky, čarodějnice byly vždycky brunety a Angelika měla všude naprosto nelegitimní protekci! Sociální stereotypy jsou prostě hluboko v nás.

     Před pár dny jsem v tramvaji špiclovala dvě dámy. Jedna povídá rozněžnělým hlasem: "Ten můj blbec se rozešel se svojí slečnou. Taková milá drobná blondýnečka to byla, víš! A teď, teď chodí s takovou nánou. Vona je velká, černá. Nelíbí se mi ta holka ani trochu!"

     Krčila jsem se za tyčí, ale podívaly se na mě obě a věnovaly mi zlostný pohled. Evidentně mě zařadily do skupiny "velkých černých", které malým blondýnečkám odlákavají jejich snoubence.

     V sobotu byla moje nejmilejší peroxidová kamarádka na travestishow. Na baru Bára zalovila nehtem ve víně a hodila vilný pohled na fešné mládence, kteří ji dlouze sledovali. Mládenci civěli čím dál víc a ona klopila své nekonečně dlouhé řasy a pohrávala si se svými dluhými nehty. Po chvíli se jeden odhodlal, přišel blíž a uznale pronesl: "Ty jo, ty seš fakt nejlepší transvestita, jakýho jsem kdy viděl!" Fakt dokonalej!" Jsou chvíle, kdy bych s ní neměnila.

     Můj kamarád má rád blondýny. Je to prý silnější než on. Rozumím tomu, mám podobný vztah k belgickým pralinkám. Prostě vidím, a jdu. A tak věřím v sílu peroxidu, a když vidím, kolik stojí všechny ty odbarvovací procedury času a peněz, tak si říkám, že si ty naše blondýnky tu protekci vlastně zaslouží. Fandím jim! Svítí nám na cestu v časech dobrých i zlých, chlapi si je vylepují na zdi vězeňkých cel a "spravedlnost" je prý slepá, ale podle všech soch a obrazů taky blonďatá. Takže blondýny u mě vždycky najdou zastání!

     Už proto, že muži prý chodí s blondýnami a berou si brunety. Netuším, jak to chodí v praxi. Možná si jednoho dne takový standartní muž řekne: "Už toho bylo dost" a rozhodne se, že je čas na nějakou "velkou černou".

     A jelikož jsem holka na vdávání, tak asi zůstanu věrná své hnědé a velkým belgickým pralinkám.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10