Bylo krásné sluneční odpoledne, vedro na umření ,a proto mě nenapadlo nic jiného, než se jít osvěžit na koupaliště. Sestra se rozhodla jít se mnou. Oblékly jsme si plavky, namazaly se opalovacím krémem, do tašky vzaly pití a nějaké sušenky a vyrazily.

Cesta byla docela náročná v takovém parném dni, protože vedla do kopce. Ale odměna za to stála. Vyšly jsme kopec porostlý trávou a před námi jsme spatřily nádrž plnou průhledné, modrým nádechem zabarvené, vody. Shodily jsme ze sebe šaty a pelášily do vody. Šly jsme od nejmenší hloubky, protože jsme byly od sluníčka a vedra rozpálené a nebyly jsme si úplně jisté teplotou vody. Voda se postupně prohlubovala. Byla vlažná, ale i tak nám přinesla osvěžení.

Voda nám byla po ramena, když jsme se rozhodli přejít z vodní chůze k plavání. Chvíli jsme plavaly prsa, potom znak nebo jsme se nechaly jen tak nést položeny na zádech. Doplavaly jsme ke skluzavce, napustily pet láhev vodou, vylezly na vrch skluzavky, polily jsme ji vodou, protože v takovém vedru bysme se o ni mohly pěkně spálit a navíc by to moc nejelo. Sedly jsme si a už jely jsme dolů. Žbluňk!

Voda stříkala všude kolem. Možná jsme nahodily i pár plavců, ale nikdo se na nás nezlobil. Je to přece legrace! Skluzavku sjedem ještě několikrát. Když nás začnou bolet nohy od vybíhání schodů na kluzadlo, zase jsme začaly plavat. Párkrát jsme přeplavaly koupaliště a šly jsme skákat šipky ze stavidla. Některé povedené, některé méně, sem tam placák také padl. Šipky střídaly bomby a všelijaké skákací způsoby.

Dováděly jsme jako puberťačky (moje sestra je ve věku, kdy má právo se tímto titulem pyšnit, já mám na(ne)štěstí toto období pár let za sebou) a ohromně nás to bavilo. Sluníčko zalezlo za mrak, nebyl však moc velký, brzy slunce zase vyleze. Vylezlo, ale zase zalezlo za další mrak. Toto se opakovalo mnohokrát, za chvíli bylo slunce častěji za mrakem, než nás obdarovávalo svými paprsky.

Také se přihnaly větší a černější mraky, brzy pokryly celou oblohu. ,,Snad nebude bouřka.‘‘ strachovala se sestra. ,,Vypadá to tak.‘‘ svou odpovědí jsem ji moc na klidu nepřidala. Začal foukal vítr. To už nebyl slabý teplý vánek, ale čím dál studenější vítr nabírající na síle. Vylezly jsme z vody a zabalily se do osušek. Ve vodě již nikdo nebyl. Zaslechly jsme první hromy a na obloze blikl blesk. ,,Rychle domů!‘‘ zvolala sestra.

Souhlasila jsem. Posbíraly jsme naše věci, naházely je do tašky, přehodily přes sebe šaty a svěžím krokem jsme pospíchaly k domovu. Byly jsme asi v polovině kopce, když začaly padat i první kapky. Nejdřív jenom droboučké, ale postupně se zvětšovaly. Protože ani jedna nejsme zrovna dobrodružné povahy, náš krok se náhle změnil v běh. Zastavily jsme se až před vchodovými dveřmi našeho domu. Sotva jsme popadaly dech. Vešli jsme na chodbu a hned jsme se cítily bezpečně, když jsme byly pod křídly ochránce v podobě hromosvodu. Teď už nám bylo jedno, jestli se venku blýská či ne. Převlékly jsme se do suchého oblečeni, vysušily vlasy a udělaly si horký čaj s citronem. I na obyčejném koupališti se dá zažít dobrodružství!

Nikysacek - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10