Brejličky nosím od 5. třídy. Jako každé dítě jsem se za ně styděla, ale nedalo se svítit, musela jsem je nosit. Jsem krátkozraká. Nemám sice moc dioptrií - minus čtyři, ale jsou potřeba. Někdy kolem puberty jsem je nosila jen na tabuli, postupně i na vysoké jsem si je nasazovala jen na počítač, televizi a na přednáškách.

Ano, když jela tramvaj, neviděla jsem na číslo tramvaje, ale prostě jsem si počkala, až přijede blíže. Když byly dvě za sebou, měla jsem smůlu. Až ve třetím ročníku došlo ke zlomu v jeden jediný den.

Tenkrát to začalo už ráno. Měla jsem kolem tří dioptrií. Šli jsme s kamarády na přednášku, já jako vždy bez brýlí – aula byla po schodech dolů – jenže já jsem neviděla schody - a skočila přes čtyři schody dolů. Skončila jsem na čtyřech - tak, že jedna noha šla ke krku a druhá tam byla nějak pokroucená pode mnou. Ještě že jsem odmalička guma, nic se mi nestalo. Všichni na mne vyděšeně koukali, co dělám.

Odpoledne jsem šla s přítelem do lékárny vyzvednout recept. Už jsme vycházeli z lékárny, já první a buch do skleněných dveří. Vůbec jsem je neviděla. Jééjéé, to bolí. Podívala jsem se na přítele a rychle otevřela dveře a vyšla na ulici. Přítel se pohihňával a zároveň věděl, že to byla rána a ptal se mne, zda mne to nebolí. Doma mi bylo pěkně nanic – asi slabý otřes mozku. A tento den se zapsal do historie mých brýlí. Dnes mám asi čtvery, nosím je kromě spaní pořád a ráno, co udělám první, nasadím si brýle. Jinak jsem slepá jak krtek.

Prostě jsem si na ně zvykla. Moc. Mám je i jako doplňky módy a užívám si to. A ve slunečních brýlích mám své dioptrie a je to bezva. Jasně, občas taky nosím kontaktní čočky. A jen pro info – jsem očařka.
chytra