Bulharsko - ta naše povaha česká

Už dávno tomu co jsme spolu jako manželé odjeli na svatební cestu - po sedmi letech od svatby a od dvou dětí - na osmnáctidenní zájezd do Bulharska na Zlaté písky. Cestovali jsme vlakem.

Využili jsme cesty v lehátkových vozech, což byla na tehdejší poměry pohoda. Nebudu líčit podrobnosti o dovolené. Jednou větou se dá říct, že  to byla jedna z nejhezčích dovolených za téměř 45 let našeho manželství.

Chtěla bych popsat jednu epizodu  která je o tom, jak naše zvláštní povaha česká, v souvislosti s mincí a vrtáním kolena, byla obecně známá i mezi místním personálem. Stalo se to jednoho dopoledne, když jsme se vraceli autobusem z neorganizovaného výletu do Varny. Autobus skončil svou cestu na začátku Zlatých písků a v pravé poledne se nám nechtělo šlapat pěšky pláží asi 3 km k hotelu „Morsko oko.“ Přemýšleli jsme o tom, jak se úmorné pěší cestě vyhnout, když vtom, kde se vzal tu se vzal, stál před námi taxík v podobě drožky tažené dvěma osly s drožkářem v místním kroji. Domluvili jsme si drožkářem cenu -  1 Leva, což bylo tenkrát asi 12 Kč, a odjeli jsme. Drožkář se na mne podíval a vyptával se nás, odkud jsme. Ptal se mě, zda-li jsem Germain, Ital, Francuz, Engliš a já jsem mu  stále odpovídala, že nepatřím k oněm šťastnějším vyvoleným. Když nakonec zjistil, že jsme Češi, zakroutil hlavou, zabafal nevěřícně z fajfky a zaraženě jel dál. Po chvíli jsme se potkali podobnou drožkou jedoucí v protisměru. Tu náš drožkář ožil a pyšně zavolal na kolegu: „Čecha vezu!“ a tvářil se, jako kdyby vezl britský královský pár. Když jsme po večeři dávali tuto historku svým známým k dobru, podívali se na nás jak na největší pitomce s tím, že oni by takové peníze za takovou službu v životě nevyhazovali a raději by se plazili v tom vedru zadarmo pěšky.

Libuše

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10