Zahrada v Jihlavě

Do Jihlavy jsme jezdili celá léta. Dům stál v městské části jako jeden z řady. Každý z těchto domů měl předzahrádku a vzadu za domem úzkou zahradu v šíři domu. Stačila k tomu, aby si majitel mohl realizovat své představy malé zahrádky. Děda s babičkou měli poněkud jiné představy o zahradě.

Především musela přinášet užitek, nic jiného nebylo důležité, ani odpočinek... Do zahrady nasázeli stromy a babička si pořídila slepičky. Tak to zůstalo celá dlouhá léta. Dědeček měl rád květiny a ty si  dal do předzahrádky. Vedle růží zde pěstoval narcisy, konvalinky, řebčíky, tulipány a řadu letnicek, byl to trochu květinový chaos, ale stále zde něco kvetlo a děda se staral o čistotu a úpravnost malé předzahrádky.

Řada sousedů si místo předzahrádky nechala udělat garáž a proto se ulice postupně měnila z vilové čtvrti na městskou zástavbu. Nakonec děda s babičkou nevydrželi a pořídili si zahrádku v kolonii na kraji města za hřbitovem. Místo, které město na zahrádky poskytlo bylo  opravdu málo pěkné, samá navážka a hlušina, ale zahrádkáři jsou vytrvalí a pracovití a tak soustavne vylepšovali, dováželi zeminu, hnojili, sázeli až uspěli a vytvořili zelenou oázu zahrádek se spoustou květin, ovocných stromů, keřů i zeleniny.

Okrajem zahrádek protékal potok, dost dobrý pro čerpání vody na zalévání. Děda zasadil na břehu potoka vrbičku z níž každý rok řezal proutky a vyráběl košíčky na hřbitovy. K tomu také pěstoval slaměnky a statici a na podzim před Dušičkami vyráběli s babičkou věnce a košíčky na hroby svých rodičů.

Zahrady v kolonii byly oploceny a každý zde měl svou parcelu - pruh půdy na jedné straně ukončený potokem a v horní části, kde většinou stála chatka, již začínala pole. Mezi parcelami nebyl plot jen cestičky,  které křížila hlavní cesta procházející celou kolonií. Děda se tady zcela realizoval, postavil malou chatičku, kůlnu na nářadí a dětskou houpačku.

Před chatkou nasázel jabloně a další ovocné stromky, za chatou pak rybízy a maliny. Každé volné místo osázel květinami. Moc prostoru mu babička nenechala, protože byla vášnivá pěstitelka jahod. S velkým potěšením je čistila a okopávala a  sázela nové a další jahody. Pak nastala sklizeň a bylo toho tolik, že to sama nezvládala a tak jsem z celé rodiny byla zase jen já, kdo přijel pomáhat. Babička hrozně ráda jahody rozdávala jakoby se trochu chlubila, kolik jich vypěstovala. K tomu sklizeň rybízu, angreštu a ješte jsme museli jezdit na borůvky. Celé léto bylo co zavařovat, dělat sirupy, kompoty a marmelády.

Mezi tím začaly dorůstat okurky v pařníku. I ten každoročně připravil dědeček tak důvtipně, že měli opravdu hojnou úrodu.  Na zahradě se neodpočívalo, výjimečně jsme si i sedli a vypili kávu, nejčastěji když nás zastihl déšt.
V kolonii je nejdůležitější jaké máte sousedy. Zpočátku nebyly žádné problémy, ale po několika letech se jeden soused rozvedl a zahradu si pronajali jiní manželé. Dlouho jim to nevydrželo a nastala další změna. Tady pak již byly problémy a stížnosti, že se ztrácí kytky u sousedů a to dědu s babičkou mrzelo.  Vydrželi ještě několik roků a nakonec parcelu celkem výhodně přenechali jiným majitelům. Oba byli již v pokročilém věku a tempo s jakým pracovali dříve určite nemohli vydržet do nekonečna. Měli ješte malou zahrádku u domu a to jim úplně stačilo, hlavně, že byly kytky do vázy nebo na hřbitov.