Čekání na autobus

Vracela jsem se ten den ze školení, po dlouhých hodinách vyžadujících pozornost jsem byla unavená a těšila jsem se domů.  Už se stmívalo, venku poprchávalo a foukal studený vítr, lidé pospíchali každý za svým cílem, málokdo by se v takovém počasí jen tak procházel.

U parku, kde byla zastávka autobusu, a kde jsem čekala na svůj spoj, také moc lidí nebylo a jak jejich autobusy postupně odjížděly, zůstala jsem tam nakonec sama. Podupávala jsem netrpělivě nohou po chodníku a vyhlížela, kdy už konečně přijede můj autobus.  Zastávka byla nechráněná, měla sice stříšku, ale boční strany nebyly nijak kryté, takže už bylo skoro jedno, jestli člověk stál venku na chodníku, nebo vevnitř, vítr hnal dešťové kapky všemi směry. Snažila jsem se udržet v ruce deštník, když tu náhle se proti mně vynořil na protějším chodníku starší mohutný muž tmavé pleti. Trochu ve mně hrklo, když jsem zjistila, že jde přímo ke mně.
Co může chtít, říkala jsem si a nenápadně se rozhlížela, jestli jsou poblíž i jiní chodci. Nikde nikdo, stála jsem na zastávce úplně sama, a tak jsem si kabelku přitáhla pevněji k tělu a snažila jsem se na přicházejícího muže nedívat.  Doufala jsem jen, že si mě nevyhlédl už předtím, když jsem  z bankomatu vybírala peníze. A nebylo to málo peněz, v peněžence jsem měla celou výplatu, nemluvě o dokladech.

Třeba jde taky na autobus, říkala jsem si. V duchu jsem si opakovala zásady, co dělat při nečekaném případném napadení. Věděla jsem, že pokud by mě ten muž chtěl napadnout nebo okrást, moc šancí nemám.  Volání o pomoc by se zřejmě minulo účinkem, v dohledu nebyl nikdo, kdo by mě mohl slyšet, a spoléhat na pár projíždějících aut bylo také beznadějné. Útěk také nepřicházel v úvahu, takže jsem nasadila co nejvíce neutrální výraz, aby muž nepoznal, že se bojím.  Sice jsem měla pepřový paralyzér, ten ale odpočíval na dně kabelky a hledat ho právě teď v kabelce s naditou peněženkou nebylo možné. Sice jsem se utěšovala, že třeba opravdu o nic nejde a mám strach zbytečně, ale moc dobrý pocit z toho, že ten muž jde opravdu přímo ke mně, jsem neměla.

"Pani," oslovil mě, "Kupte, kupte, dám vám za dobrou cenu, zlato, zlato, pravý zlato...!" V natažené ruce držel  prsteny a řetízky z lesklého žlutého kovu. Tvář mi ovanul jeho špatný dech a mně se udělalo nevolno. Proboha, on snad opravdu ví, že mám u sebe tolik peněz, co budu dělat? Přemýšlela jsem zoufale a rychle hledala přijatelnou výmluvu, proč nabídku výhodné koupě odmítnout.
"Jsou hezké," povídám nakonec.
 "Hned bych si jeden koupila, ale ..., ale já nemám s sebou peníze, víte? U nás drží kasu manžel, já hned všechny peníze utratím, mám sotva na autobus, víte?" Tato lež mi splynula z úst tak lehce a přirozeně, že jsem se až lekla, ale hlas se mi kupodivu ani nezachvěl.
"Jak, nemáte peníze...," vykřikl muž rozčileně -," každej má dneska peníze..., však dám lacino, kuupte, kuuupte...!" Naléhal znovu a já jsem cítila, jak mi po zádech stéká studený pot. Vteřiny se nekonečně vlekly a já jsem jen tupě zírala do jeho dlaně, kde se třpytily zlaté šperky. Mobil jsem měla ve vnitřní kapse bundy, znovu jsem pevněji sevřela řemen kabelky a snažila se získat čas.

Když muž viděl, že zřejmě s koupí neuspěje, ve tváři se mu objevila zloba a vztek. Připravovala jsem se už na nejhorší, i na to, že možná přijdu o kabelku s penězi, ale nehodlala jsem ji dát lacino. V tu chvíli naštěstí se v zatáčce konečně objevil zpožděný autobus. Muž zamumlal nějaké sprosté nadávky, strčil si zlato do kapsy a pomalu odcházel.

Třásla jsem se ještě doma z toho zážitku, když jsem si představovala, co všechno se mohlo stát. A od té doby nenosím paralyzér v kabelce, ale mám ho pokud možno při ruce, i když pochybuji, že se mi podobný zážitek stane znovu. Ale nikdy nevíme, co se může stát a je lepší, když je člověk připraven. Vždycky, když  teď procházím nebo jedu okolo toho místa, říkám si, že příště už bych tam tak pozdě k večeru, na tak osamělém místě, na autobus nečekala. Raději bych šla o zastávku dál, kde se pohybuje více lidí a ulice jsou frekventovanější.