Amerikánka. Příběh o holce, která přestala utíkat.
Hrajte s námi SUDOKU online !
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025
Likér ořechovka - nejoblíbenější recepty
Cesta po poloostrově, který dodnes dýchá mystikou, za nevyzpytatelnou silou přílivu, větrem ošlehanými strážci majáků a na místo, které pro naše předky představovalo jeden z konců světa (2000). Scénář a režie J. Sebechlebský
Až do konce 15. století lidé věřili, že tento výběžek francouzské pevniny představuje konec světa. Kamenitá krajina, strmé útesy a kromě běsnícího Atlantiku už vůbec nic. Snad i toto drsné prostředí způsobilo, že zdejší lidé, jejichž jazyk se nejvíc podobá velštině, se vůbec necítí být Francouzi, ale Bretonci.
Říká se o nich, že se rodí se srdcem ponořeným do slané vody. Oceán byl nejen odjakživa jejich obživou, ale poznamenal i tvář zdejší krajiny. Nic není pro Bretaň typičtější než osamělé majáky, které dodnes ukazují námořníkům cestu k Lamanšskému průlivu.
Krajinu většinou zahalenou mlžným oparem charakterizují i středověké kláštery a tajuplné kamenné mohyly považované za nejstarší stavby zbudované lidskýma rukama.
Místní obyvatelé však jako by s krajinou, která jim byla předurčena, zcela nesrůstali. Důkazem jejich spontánního veselí a tance v krvi jsou například oslavy sklizně či sousedské festivaly typické pro malé vesničky.
