Nejdelší pozemské cestování veřejnou dopravou na jeden zátah je jízda Transsibiřskou magistrálou. Nebudu vás zatěžovat přípravami na tuto cestu snů - trvaly asi půl roku. Nejtěžší asi bylo sehnat ruská víza - jednak pobytové, jednak tranzitní. Nakonec postačilo získat od hotelu v Rusku voucher, kde je ruská strana ujištěna, že cizinec má kde pobývat. Lehčí už bylo sehnat někoho, kdo tuto cestu podnikne se mnou.

Naštěstí v době internetu není problém mezi několika miliardami lidí  najít ještě jednoho člověka, který by chtěl jet přes týden ve vlaku.
Nejvhodnější je, když jede kluk s holkou - je to nejméně podezřelá kombinace a z ruské strany nehrozí většinou žádná zdlouhavá kontrola pasů a zavazadel.

Ale to jsme si mysleli jen do první pasové kontroly. Hodina sem, hodina tam, všechna zavazadla přehrabaná, neboť vlak se v současné době stal doménou šmelinářů a obchodníků, kteří po cestě nabízejí nejrůznější zboží.
Samotná cesta vlakem se dá charakterizovat co den, to projeté jedno časové pásmo.

Na zastávkách se prodávají ryby, pirohy, k pití vodka nebo kvas. Spolucestující ruské národnosti pijí vodku jako my pivo. Celá trasa až do Irkutsku se dá popsat jako bříza - vodka, bříza - vodka, bříza - vodka. Záleží, jestli se díváte z okna, nebo na dno láhve.

Vody ze samovarů využívají hlavně děti, kterým se vaří čaj nebo polévka.
Příroda začíná být zajímavá až od Irkutsku do Vladivostoku, kdy se vám může stát, že zahlédnete vlka, medvěda, ve výjimečných případech i člověka. Ano, pustá Sibiř a nekonečná příroda bez lidí. Myslel jsem si, jaké to nebylo dobrodružství. Ale nedávno jsem četl knihu od mladé dívky, která celou trasu projela sama stopem.

Proti tomu byla cesta vlakem luxusní dovolená a všem ji mohu doporučit.