Dětství je nejkrásnějším obdobím v životě člověka. A přesto to děti a jejich rodiče často nemají lehké. Mám třináctiletého syna, který má vzhledem ke svému věku nárok na slevu z jízdného. Vyřídila jsem mu proto již v deseti letech příslušný průkaz na slevu jízdného pro cestující do 15 let věku. Když ale syn dojíždí autobusem do kroužku, vždy mu řidič vystaví jízdenku celou. I přesto, že předloží průkazku a žádá výslovně poloviční jízdné. Byla jsem tím zaskočena.

Má známá mě ale šokovala tím, že když cestuje se svým čtrnáctiletým synem, také jemu řidič vystavuje jízdenku za celé jízdné. Když toto reklamuje, řidič vždy odvětí, že kluk je vysoký. Když já cestuji se synem, alespoň tehdy mu je vystavována správně jízdenka poloviční. Celou mu vystavují jen, když cestuje sám a nemá nikoho, kdo by se ho zastal.  Přesto se mi to nelíbí. Syn jezdí sám autobusem jen ojediněle, a to do a ze zájmového kroužku. Kdyby bylo v ulicích města bezpečněji, mohl by chodit pěšky. A tak platím, platíš, platíme.

     Nedávno se můj syn zúčastnil dětské soutěže. Vyhrál částku 50 korun, pro které jsem šla na poštu. Pracovnice přepážky mi odmítala padesátikorunu dát, protože bylo na poukázce uvedeno: do rukou adresáta. Když jsem souhlasila s tím, že syna přivedu, reagovala tak, že jemu také peníze nedá, protože není zletilý. To mě také zaskočilo. Jako zákonný zástupce dítěte ho mohu zastupovat u soudu, podepisuji souhlas s jeho operací, rozhoduji o tom, zda podstoupí dobrovolné očkování atd. A nyní jsem se hádala kvůli padesátikoruně, kterou syn vyhrál. Protože na poště byly fronty a lidé značně nervózní, nakonec mi byla směšná částka vyplacena s tím, že kdyby se jednalo o víc, poslali by to zpět. Můj syn má ale platný pas. Proto jsem se zeptala, když pas je nyní považován za legitimní doklad pro výběr peněz, zda by si v tomto případě mohl syn vybírat zásilky na tento doklad. Paní za přepážkou mě opět šokovala: „Ano, ale až bude zletilý.“ To už nevydrželi lidé ve frontě a pustili se do debaty. Jedni mi navrhovali, aby si syn chodil pro zásilky se žákovskou knížkou, jiní nadávali na podivnou legislativu.
     Do třetice další paradox. Jela jsem se synem a naším psem na víkend na návštěvu vlakem. Já platila 87 korun a syn 43 koruny za zpáteční poloviční jízdenku, ale za našeho psa již chtěli 60 korun. Divila jsem se, proč za malého pejska, který je připoután na vodítku, na čumáku má náhubek a celou cestu sedí na zemi, mám platit víc než za dítě. Ano, celodenní jízdenka pro psa je sice třicet korun, ale už neplatí jízdenka zpáteční. Proto kdykoli vyjíždím se psem a zůstávám na noc, platím dvě jízdenky. Cestování se psem mě tak často stojí víc než cestování s dítětem. Ale přeci nedám psa do útulku jen proto, že máme takto divné zákony?!
     A tak platím, platíš, platíme a legislativě se divíme...    

     Ale ani řidič to nemá lehké. Otec mé kamarádky je právě řidičem autobusu městské hromadné dopravy a denně se potýká s opilými lidmi, udrobovanou mládeží atd. Často říká, že má strach sám zasahovat proti přesile lidí, kteří ztratili schopnost ovládat se. A nezasáhnou ani ostatní cestující, z obavy o své zdraví.

     Má mamka nedávno jela se svou známou tramvají do supermarketu. Když přistoupila skupinka „opálených“ mladíků, mamka upozornila kamarádku: „A hlídej si peněženku, nějak se podezřele lepí na lidi, ti jdou krást.“ Kamarádka na to: „Neboj, já si věci hlídám, mě nikdo neokrade.“ Po vystoupení z tramvaje kamarádka zbledla. „Peněženku, já nemám peněženku!“, vypravila ze sebe a dívala se za již odjíždějící tramvají.

     A tak přeji všem cestujícím hodně štěstí a ať dojedou do cílové stanice se vším, s čím také vyjeli. Vyjma žvýkaček na kalhotách, což se také stává.  


     Toto je můj názor na běžné věci, které nás každodenně trápí.