Časopis Stiftung Warentest hodnotil dětské psací stoly. Nejdražší stůl v testu stál kolem tisíc Euro. Byl sice z pravého dřeva, ale nebezpečný pro ruce. Ještě dobře, že se dají sehnat lepší a levnější. Poradíme vám, na co se při výběru kvalitního dětského stolu zaměřit a jak správně nastavit výšku nábytku.
Nic proti postelím, podlahám a kuchyňským lehátkům. Při biflování slovíček, učení básničky, nebo čtení, si malí školáci rádi udělají pohodlí. Na psaní, počítání, nebo kreslení je ale nejlepším místem správný psací stůl. Hlavně kvůli rukopisu a zádům. Když se žáci musí trápit kvůli nepohodlnému školnímu nábytku už během vyučování, mohli by alespoň při psaní domácích úkolů sedět pohodlně a se správnou polohou zad. K tomu mít pořádnou židli a dětské postavě přiměřený, ne příliš malý stůl.
U všech 14 dětských psacích stolů v testu bylo možné nastavit výšku a měly celistvou nebo dělenou pracovní desku, která se dala zvednout do několika poloh nebo nechat v rovině. Aby stůl splňoval nejdůležitější doporučení ortopedů a ergonomů, musí takříkajíc růst s dítětem a být schopen se částečně přizpůsobit značným tělesným změnám postavy v průběhu školní docházky. Požadavek zní, aby se dítě nemuselo z donucení přizpůsobovat nábytku, spíše nábytek by se měl přizpůsobit dítěti.
Rodiče musí často sáhnout hluboko do kapsy. Modely, které posuzoval německý časopis, stály mezi 90 a nad 1000 Euro. Nejlepší výrobky se (nesmontované) nedají pořídit pod 560 Euro. Jako cenově nejvýhodnější „dobrá“ alternativa se nabízí asi za 200 Euro. Problém budou mít jen ti, kdo ještě používají klasický CRT monitor. Deska stolu není totiž dost hluboká, aby se na ni vešel.
Rovnice „dražší je dobrý“ vždycky neplatí. Zrovna nejdražší psací stůl v testu za 1070 Euro, měl nebezpečnou konstrukční vadu. Už při lehkém doteku, často dokonce bez nějakého přičinění, se uvolnil poslední stupeň výklopné desky a šikmo nastavená část stolu se zřítila dolů. Bude štěstí, když se dítě jen lekne a nestrčí náhodou prsty dovnitř. Místo radosti z hezkého, trvanlivého bukového stolu by se dostavil vztek.
A třeba stůl za 500 Euro je vhodný pro děti, praktický a velmi dobře přizpůsobený práci na PC. Ale pod zatížením není stabilní. V horní pozici, na čtvrtém vývrtu, když si například otec přisedne na hranu stolu k juniorovi, stůl se jednoduše převrátí.
Jak draho vyjde domácí pracovní místo pro děti, je také otázka materiálu. Nehledě na lehkou borovici, nebo smrk jsou celodřevěné stolní desky často nákladnější, než jednoduchá potahovaná dřevotříska. Masivní dřevo vypadá také ušlechtileji, přinejmenším když je nové. Právě stolní desky jsou po letech psaní, kreslení a her hodně opotřebované a to by měly být co možná nejsilnější. Na nablýskaných a navoskovaných dřevěných plochách se nevyhnutelně objeví stopy po používání. Stačí trocha vody, která chvíli působí a vznikne skvrna. Takové poničené místo, nebo malý škrábanec se dá odstranit pouze pomocí přiložené čistící soupravy, která nesmí chybět .
Lakované dřevěné dýhy mají opticky něco do sebe. Je-li lak sytý a tvrdý jako u bukové překližky, zůstane plocha dlouho pěkná. S lakovanou borovicovou deskou se s tím už počítat nedá. Borovicové dřevo je přirozeně slabší a citlivější než bukové, proto je také levnější. Hodně vydrží deska s vrstvou umělé pryskyřice. Dají se z ní relativně snadno odstranit různé skvrny, například od pera, šťávy nebo hořčice
Je nutné vyzkoušet, zda –li se stůl neviklá a neobsahuje - li škodlivé látky. Citlivé měřící nástroje u některých zaregistrovaly formaldehyd a jedovaté pesticidy (ochranný prostředek na dřevo). Pozor na těkavá organická rozpouštědla (takzvané VOC). To jsou ponejvíce terpeny, které se přirozeně vyskytují v borovicovém dřevě, nebo jsou někdy součásti laků. Tyto látky zatěžují vzduch a ve vyšších koncentracích mohou dráždit sliznici nebo vyvolávat alergie.
Jak stoly obstojí v každodenním provozu, si kromě expertů vyzkoušeli také žáci základních škol a dospělí. Velcí museli nábytek rozložit a zvýšit, malí nastavit šikmo desku a vyzkoušet, jak je stůl celkově praktický. U některých se objevuje zdlouhavé rozložení a složení.
Sklon stolní desky se může měnit denně, podle toho, zda se na ní píše, kreslí nebo hrají hry. Nejpohodlnější je nestupňovité nastavení .
Obvyklejší jsou ale spíše mechanismy s několika stupni, často jednoduché, někdy zdlouhavé. Nesmí chybět fixovací zarážky, aby v nakloněné pozici nesklouzly sešity a učebnice dolů. To se nestane, když jsou na hraně stolu zastaveny zarážkou. Něco takového patří k základní výbavě. Praktická je také dělená deska. Pevná část potom slouží jako místo na odkládání.
Na co při nakupování a později doma nezapomínat.
Už žáci prvního stupně vysedávají často u počítače. Aby mělo dítě dostatečnou vzdálenost od monitoru, měl by být stůl nejméně 80 cm hluboký nebo rozšiřitelný o nástavbu. Přitom je důležité, aby se plocha stolu dala zároveň využívat v nakloněné poloze. O možnost dokoupení doplňků se informujte už při nákupu.
Abychom se vyhnuli chybnému držení těla a napětí, musí být židle a stůl nastavené podle dítěte. Nejprve nastavte na správnou výšku židli (výškově upravitelnou s naklonitelným opěradlem): Sedací plocha má být ve výši kolen, nesmí tlačit v koleních jamkách, chodidla spočívají naplocho na zemi. Stehno a lýtko má svírat úhel 90 stupňů nebo více. Potom teprve upravíme stůl: Paže necháme volně viset a pokrčíme předloktí tak, že v lokti svírá úhel 90 stupňů nebo více. Nastavení upravíme jednou až dvakrát za rok.
Sezení zatěžuje záda. Je třeba střídat sezení s náklonem nad deskou, přímé a záklonem. Včera platilo „seď klidně“, dnes má být sezení dynamické podle motta: „Když sedíš, tak se hýbej.“ Dobré je také občas vstát a projít se.
U počítače se má dítě dívat vždy přímo na monitor s pohledem lehce skloněným dolů! Ani do strany ani nahoru, jak je skoro běžné. Ulehčí se tak krku a šíji. Před klávesnicí musí být dostatečný prostor pro ruce (10 – 15 cm). Dbejte také na to, aby monitor neoslňoval.
Aby se stůl a židle k dítěti hodily:
Výška těla Výška stolu Výška židle
93-116 46 26
108-121 53 31
119-142 59 35
133-159 64 38
146-177 71 43
159-188 76 46
174-207 82 51
Zdroj: Časopis Stiftung Warentest