Protože to není příjemný prožitek, označujeme ho za špatný. Ale tento pohled je příliš povrchní. Jestliže mají strach zvířata a lidé ho pociťují od počátků své existence, je to proto, že hraje v evoluci důležitou roli. Strach vždycky varoval lidi i zvířata před nebezpečím. V určitých nebezpečných situacích je třeba bojovat, nebo utéct. Strach nám to umožňuje.
Abychom to pochopili, stačí si uvědomit, jaké jsou fyziologické funkce strachu. Máme-li strach, uvolní se do krevního oběhu adrenalin. Ten zvyšuje hladinu bdělosti a mobilizuje celý sympatický systém (srdce, játra atd.). Zrychluje se srdeční tep, zvyšuje se množství cukru ve svalech – člověk je připraven zaútočit, nebo utéci. Chápeme tedy, jak emoce, jako je strach, pomáhala člověku v průběhu vývoje přežít. Problém je, že v dnešní době nebývá strach spojován ani s bojem, ani s útěkem. Veškerá takto nakumulovaná energie není využita, a může se tedy obrátit proti tomu, kdo ji vyprodukoval. Objevují se nové zdroje strachu, ale některé starší přetrvávají. I když se už možná jako naši praprapředci neobáváme, že nám nebe spadne na hlavu, většina z nás se stále bojí hadů, i když nemáme příliš možností se s nimi setkat.

Chápeme teď lépe, že strach je nedílnou součástí normálního vývoje všech zdravých dětí. Mezi všemi emocemi, které jsou součástí obecného procesu psychického zrání a vývoje dítěte, je strach jedním z jeho nejranějších pocitů – od prvních týdnů jeho života, kdy se projevuje postupně jako libost a nelibost, hněv, odmítání a vzrušení.
„Instinktivní“ formy strachu – strach ze ztráty rovnováhy nebo strach z prudkých zvuků – jsou přítomné od narození. Ke „klasickým“ formám strachu patří emoce, které považujeme za normální, ať už jsou nositeli pochopitelné úzkosti, nebo jsou tak samozřejmé, že je musíme považovat za nedílnou součást vývoje dítěte. Jako příklad si uveďme strach z cizích osob, z psího štěkotu, z odloučení od matky; dítě, které se zlobí na vysavač, které odchází do školky, nebo adolescenta, který náhle pocítil závrať. Strach se mění rok co rok, někdy měsíc co měsíc. Některé formy strachu mizí, nové se objevují. Dítě zraje a brání se stále účinněji. V každém stadiu získává trochu nezávislosti.
Většina těchto forem strachu je běžná a se zráním odezní. Některé formy strachu, jako je strach z pavouků, z nových situací, ze tmy nebo úzkost z odloučení, zanechají stopy do dospělosti.

Lze pochopit, proč dvouleté dítě v noci vstane, jde do ložnice rodičů a vleze si k nim do postele – bojí se být samo a bojuje s úzkostí z odloučení. Méně už uznáme za správné, že se osmileté dítě bojí strašidel; nesmíme však nikdy zapomínat, že dětský strach, který je většinou normální a mají ho všechny děti, není o nic méně skutečný, významný a bolestný. Dítě není malý dospělý, který by události, bolest a emoce prožíval v menším měřítku. Platí to přesně naopak. Dítě si připadá malé, bezbranné, bezmocné. Není schopné chápat, jaký má jeho děs původ a důvod, ví jen, že není schopné mu odolat. Svět je v jeho očích plný obrů, hřmotných strašidel, divokých zvířat a nevýslovných nebezpečí.
Jediný způsob, jak si můžeme představit, co je to dětský strach, je vzpomenout si na vlastní strach, který jsme pociťovali v dětství. Ale copak i jako dospělí neprožíváme občas okamžiky intenzivní paniky nebo iracionální úzkosti? Vždyť každý má občas noční můry nebo si připadá bezmocný. Připomeňme si jen, že dětský strach je mnohem skutečnější, intenzivnější a živější než ten náš, i když nám jeho příčiny občas připadají směšné.
Novou knihu Mé dítě si věří vydalo v roce 2007 nakladatelství Portál.
Zdroj: www.portal.cz
ZUZI
Chytrá Žena.cz