Jednou jsem byla jako „Odvážná školačka“, jindy jako „Pipi dlouhá punčoška“.Hlavně u chlapců jsem byla v popředí zájmu. Tahali mě za cůpky a já se naoko zlobila, ale ve skutečnosti mně to dělalo dobře. Až jednou… To už jsem chodila do páté třídy. Přišla jsem ze školy a hrozně mě svědila hlava. Maminka si všimla, že se stále drbu. Prohlédla mi hlavu a zjistila, že mám vši. Vzala mě k lékaři , aby mi předepsal nějaký přípravek na odvšivení, ale on řekl, že se musím dát ostříhat a pak hlavu namazat petrolejem, zabalit, nechat působit přes noc a ráno umýt šampónem. Tak to opakovat, dokud se vší nezbavím. Začala jsem hrozně plakat, že si hlavu ostříhat nenechám. Lékař jen řekl, abychom si to doma vyjasnily. Moje maminka byla zlatá. Svolila, že se pokusí udělat vše, abych se nemusela dát ostříhat. Každý večer jsem usedala na malou stoličku, pod nohy si dala velký bílý papír, předklonila hlavu a maminka hřebínkem „všiváčkem“ vyčesávala a vyčesávala. Pak papír s hnidami a vešmi spálila v kamnech, namazala mi hlavu petrolejem, zabalila do šátku a ráno mi hlavu umyla. Týden jsem nemohla chodit do školy. Když mě šla mamka do školy omluvit zjistila, že má vši celá naše třída. Vši k nám zanesl nový spolužák, který se do naší obce přistěhoval s rodiči.
Jednalo se o sociálně slabší rodinu. Paní učitelka měla dost práce přesvědčit maminku onoho žáka, aby ho také odvšivila. Nakonec jsme se po týdnu sešli opět všichni ve škole s čistými hlavami.
Pak skončila pátá třída a my jsme museli dojíždět do sousedního, 4 kilometry vzdáleného městečka do šesté třídy. Toho roku jsme při hodinách tělocviku nacvičovaly skladbu pro mladší žákyně na I.Celostátní spartakiádu v Praze. Všechny nás to ohromně bavilo. Na konci školního roku jsme musely jet povinně cvičit do Prahy na Strahovský stadion. Zkoušky na odpolední vystoupení probíhaly vždy brzy ráno.
Jednou nás cvičitelky vzbudily ve 3 hodiny v noci, rychle jsme se musely umýt, obléci a běžely jsme na snídani. Stala se mi nemilá věc. Ve zmatku jsem ztratila gumičky do vlasů. Byla jsem z toho nešťastná, protože s mými nepoddajnými, jemnými, hustými a dlouhými vlasy se nedalo nic dělat. Cvičitelky mi nepomohly. Po snídani jsme dojely tramvají na Strahov. Začaly jsme se řadit na seřadišti. Cítila jsem se hrozně. Tu se objevil můj anděl strážný. Nás totiž učil v šesté třídě mladý, krásný pan učitel pocházející z Prahy. Vystudoval pedagogickou školu a na umístěnku se dostal do naší školy. Byl naším třídním a my, dívky, jsme byly všechny do něj zamilované. Slíbil, že za námi přijde na Strahov a svůj slib právě splnil. Když viděl, jak vypadám a jak jsem nešťastná, vyndal si z bot tkaničky a pomohl mi upravit mé neposlušné vlasy. To jsem ale byla pyšná a všechna děvčata mi záviděla. Po této zkušenosti jsem již tolik nelpěla na dlouhých vlasech.
Koncem sedmé třídy jsem čím dále častěji shledávala, že dlouhé vlasy jsou vlastně pro mě přítěží. Jezdili jsme celá třída na výuku plavání. I když jsem měla gumovou čepici,stejně mé vlasy byly vždy mokré. Vysoušeč nebyl a mně ještě po hodině z vlasů tekla voda. A jiné a jiné problémy. Tak, jak jsem
před léty chtěla vlasy dlouhé, tak jsem teď toužila po vlasech krátkých. Všichni mi to rozmlouvali, ale já byla neoblomná. Maminka mě tedy vzala ke kadeřnici, aby se s ní domluvila, co se mnou. Kadeřnice řekla, že jakmile se dám ostříhat, musí mi udělat trvalou, protože s mými vlasy se nedá nic dělat. Obě jsme souhlasily.
Vlasy mi ustřihla po ramena, kdybych si to náhodou rozmyslela, ale já trvala na svém . Tak jsem byla ostříhána na krátko a podstoupila první trvalou ondulaci. Nebylo to moc příjemné. Tehdy se vlasy něčím namazaly a vkládaly se do natáček, které visely z takového kolotoče, do kterého proudil elektrický proud.
Konečný účes byl rozpačitý, ale já byla celkem spokojena. Když jsem druhý den přišla do školy, nikomu jsem se nelíbila. Kluci ztratili o mě zájem a pan učitel, který nás měl na zeměpis, se na mě nemohl ani podívat.
Trvalo dlouhou dobu, než si na mě třída včetně učitelů zvykla.
Od školních let jsem si dávala trvalou ondulaci pravidelně až do doby před čtyřmi roky, kdy jsem po chemoterapii přišla o všechny vlasy. Jakmile mi vlasy znovu narostly, trvalou jsem si už nikdy nedala. Nosím částečného ježka a jsem šťastna, že vlasy opět mám!
Macizaj - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz