Crohnova choroba

Co to vůbec je??? A proč zrovna já???
Ptala jsem se několikrát denně sama sebe. Do svých 18 let jsem si žila jako každý student. Škola, rodina, měla jsem milujícího přítele a vše, co jsem potřebovala. Zdárně jsem odmaturovala na škole, ale přišla do jiného stavu a mé plány na pokračování ve studiu byly ty tam. Narodila se nám dvojčata. Dva zdraví, krásní kluci. Dělali mi jen samou radost, ale já začala mít starost o sebe. Začalo něco, co jsem neznala. Ráno jsem vstala a proseděla na WC. Po každém jídle jsem ihned musela na velkou. Řeknu Vám, nic příjemného.

Mé návštěvy WC se stupňovaly a provázely je jen průjmy. Starost o dvě malé děti a nervozita, co se děje, mě dohnala k doktorovi. Seděla jsem tehdy v čekárně snad čtyři hodiny, než na mě došla řada. Další měsíce byly tak stresující, že dnes marně vzpomínám, jak jsme to zvládli. Následovalo několik vyšetření. Odběry krve, rentgen, ultrazvuk, výtěr a ještě do toho jeden ze synů musel na operaci s kýlou.     
Až tu byl konečně den, kdy byly všechny výsledky. Doktorka si mě posadila a řekla jen, že mám Crohnovu chorobu (zánětlivé onemocnění střev). ,,Co to je?'' vypadlo ze mě. Začala postupně vysvětlovat a já snad vnímala jen půlku a po tvářích mi tekly slzy. Její poslední věta byla, že je to nevyléčitelné, ale žít se s tím dá. Místo toho, abych se radovala z dětí, jsem se užírala mou nemocí. Manžel stál při mně, ale nikdy nepochopil, jak člověku je. Léta utíkala a já i rodina se postupně sžívala s tím, že musím držet dietu, chodit pravidelně na kontroly, na krev, polykat haldy prášků, absolvovat pořád dokola ultrazvuky, enteroklýzu, kolonoskopii, rentgeny a mít hlavně vždy na blízku záchod. Kamarádky mi záviděly, jak jsem hubená a já už svoji nemoc po patnácti letech brala, jako bych se s ní narodila. Kupodivu byla má nemoc v klidu několik let a já žila jako zdraví lidé. Chodila do práce, věnovala se rodině, svým zálibám a už jsem se nebála jet ani na dovolenou k moři s tím, kde bude po cestě záchod.

V roce 2010 nastal zlom. Začala jsem mít neustálé bolesti břicha, horečky, návštěvy WC se zdvojnásobily a já každý týden zvracela. Zhubla jsem na 43 kg a doktorka mi sdělila, že musím na operaci, že mám kus střeva tak zúžený, že se  ucpává. Jak já se bála. Klukům bylo v té době 15 let a došli do puberty. Když mě vezli na operační sál, tak mi probíhal před očima můj život a tehdy jsem si říkala: ,,Proč zrovna já?'' Po probuzení jsem měla bolesti. Všechno kolem mě pípalo, viselo všude hadiček a sestry furt něco kontrolovaly. Bylo mi hrozně. Každý telefonát od rodiny mě rozbrečel. Byla jsem od nich 150 km a byla jsem tak sama. Jediné rozptýlení mi dělaly knížky a videa o kosatkách.  Ty já miluju od dětství a mým snem bylo je jednou vidět na vlastní oči. Postupně jsem se uzdravovala. Doma mě jen obskakovali a já se cítila čím dál líp. Odjela jsem i do lázní a můj život začal být znovu jako dřív, i když pořád s crohnem.

Dnes jsou to 3 roky, co jsem po operaci. Přibrala jsem snad 30 kg a výsledky vyšetření mám v pořádku. Seznámila jsem se s několika lidmi, co mají crohna a zjistila, že jsem na tom vcelku dobře. Že zdaleka nemám takové problémy jak jiní. Vím, že už celý život budu nemocná a chodit po těch snad nejhorších vyšetřeních co jsou, ale i  vím, že doktorka měla pravdu, když mi na začátku říkala, že se s tím dá žít. Je nás mraky s touto nemocí a stále lidé přibývají. Ale nezoufejte. Třeba jednou najdou lék a jak pan Crohn rychle přišel, tak třeba i odejde.