Spotřebitel by si měl být tedy vědom toho, že nemá jistotu, že daný úvěr dostane. Poskytovatel úvěru musí zpracovat data a má s tím také určitou administrativní práci (např. v případě hypotéky se jedná i o zhodnocení stavby pro zástavní právo). Proto na vrácení poplatku za zpracování žádosti o úvěru nemá v případě neschválení, nárok. Samozřejmě jiná situace by byla, kdyby to byl jasný podvod, kdy by poskytovatel jen vybíral tyto poplatky, ale žádnému spotřebiteli by úvěr neposkytl. Pokud se již rozhodnete pro čerpání úvěru, informujte se, zdali budete platit nějaký poplatek a nebo nikoli.




Rozhodčí doložka ve smlouvě znamená, že v případných budoucích sporech z této smlouvy se vzdáváme možnosti obrátit se na soud a tento spor bude řešit “nezávislý“ ale předem určený rozhodce. Rozhodce vydává rozhodnutí tzv. rozhodčí nález. Toto rozhodnutí je zároveň exekučním titulem – tedy možností, aby společnost poskytující úvěry se obrátila na exekutora a ten začal s exekucí. To pro nás může znamenat obstavení bankovního účtu, srážky ze mzdy, obstavení movitého i nemovitého majetku. Pro poskytovatele úvěru je to nejkratší cesta, jak se dostat zpět ke svým penězům.

Z důvodů toho, že spotřebitelé v těchto případech podepisují tzv. adhezní smlouvy(předem předtištěné smlouvy) a nemají tudíž žádný vliv na obsah těchto smluv, často ani při podpisu nevědí, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku. Je to často z důvodů, že ustanovení o rozhodčí doložce je uvedeno na x-té stránce a většinou hodně malým písmem. Proto jediná rada čtěte celé smlouvy a pokud se vám něco nezdá, nepodepisujte.

Otázkou však je, zda je použití rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě vůbec přípustné, popř. jaké jsou podmínky jejího použití. Ve spotřebitelských vztazích musí být při posuzování platnosti rozhodčí doložky zohledněny kromě zákona o rozhodčím řízení také jiné právní předpisy. Zejména je třeba zde aplikovat ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku, která upravují tzv. nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách a představují implementaci evropské právní úpravy. § 56 občanského zákoníku v odst. 1 stanoví, že „Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“Směrnice však nebyla příliš dobře včleněna do našeho právního řádu. Jak jsme výše uvedli, tak je otázkou, zda takovéto rozhodčí doložky jsou platné…. )




Odstoupit od úvěrové smlouvy mohou spotřebitelé pouze při splnění zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy. Což v praxi není tolik reálné (důvody pro odstoupení: tíseň, uvedení v omyl apod.). Tato praxe by se však měla v příštím roce zlepšit. V současnosti totiž existuje již vládní návrh nového „zákona o některých aspektech sjednávání spotřebitelského úvěru“, který právě možnost odstoupení umožní. Spotřebitel bude mít podle této úpravy právo na odstoupení od smlouvy ve lhůtě 14 dnů od podpisu smlouvy a to bez uvedení důvodů.

Toto právo pro spotřebitele pramení z již platné směrnice EU. Lhůta pro implementaci této směrnice (včlenění) do národních právních řádů končí v polovině příštího roku. Tak snad také my splníme tuto povinnost řádně a včas(uvidíme, kdy dojde ke schválení tohoto zákona s ohledem na blížící se volby…) a částečně se tak zlepší situace pro spotřebitele.