Dar nebo prokletí?

Noc z třicátého dubna na prvního května s sebou nese spoustu tajemna a láká nás k zamyšlení a kladení spousty otázek. Co nás čeká a potká, hledáme odpovědi a obracíme se na věštce, a mnohdy se stejně odpovědi nedočkáme a z kapsy nám to vytáhne pěknou hromádku peněz.

Tato tajemná noc je noc mého zrození a jak léta běží, nutí mě to zamyslet se nad tím, to co se mi v posledních letech stalo a co jsem sama na vlastní kůži zažila.

Vcházím do dveří k známé, které odvezli manžela do nemocnice s bolestmi břicha a mně proběhne myšlenka hlavou - on už nikdy nepřekročí práh svého domu a nikdy si nepochová svého vnuka od své nejmladší dcery - a nemůžete nic udělat pro to, aby se to nestalo, jen hledáte slova útěchy a naděje pro tuto ženu, která věří, že to bude zase v pořádku. Mně se chce brečet a nemohu, a není to jediný případ, kdy se mi to stalo.

Nevím, kdy ta předtucha přijde a kdy se vyplní, ale je to tak silné, že já to neovlivním, jen se pomalu učím s tím žit.

Učím se nacházet odpovědi v kartách, jde to pomalu, učím se sama. Občas mě požádají známí, abych jim karty vyložila. Nikdy jsem si neřekla o peníze, nemohu si o ně říct - jestli mi byl tento dar dán, jsem povinna se o něj podělit a ne ho zpeněžit. Ale jen já si určím, kdy a ke komu karty budou promlouvat a stane se i to, že nemám svůj den a karty mlčí; no a nám zbude víno a krásný večer.
Jsem ráda, když mi známé po čase poví: “Hele, ono se to stalo, co nám karty pověděly.” A mají úsměv na tváři a já mám zase dobrý pocit, pomohla jsem dobré věci.

Ne vždy jsou karty tak hodné, dovedou byt i kruté, a já pak musím lhát, vidím, že povídají o smrti, já to ale nikdy nepovím  tak jak chtějí, nemohu, nejde to, neumím ublížit, to si to nechám pro sebe. Nemohu kámošce říct: “Tvá dcera umírá a ač lékaři bojují o její život všemi prostředky, smrt už roztáhla svá křídla a nic ji nezastaví a co víc, bude útočit hned dvakrát a pokaždé bude vítězem.” A mně nezbude nic jiného, než doma brečet do peřin, ale jí to nepovím.
A pak přijde den a mohu povědět zprávu, co potěší: “Brzo přiletí čáp,“ a odpověď: “To už né,“ a za měsíc: “Hele, jak jsi to věděla?” Udiveně  na mě hledí kámoška s těhotenskou průkazkou v ruce.

A já si říkám, pro tyto chvíle jsem ráda, že ten dar v sobě pomalu nacházím a učím se ním žít a pracovat. Je stále co se učit a odkrývat clonu neznáma, nikdy nebudu znát vše. Jen doufám, že nebudu muset říct - je to prokletí, se kterým se nedá žít, ale je to dar, o který se budu moci podělit a rozdávat radost tam, kde je jí málo.