David Koller: Na vrcholu kariéry? Mám rodinu, kapelu, stavím barák… Tak asi jo!

Zpěvák, bubeník a především hudebník David Koller žije přítomností. Ne nadarmo se proto jeho poslední deska, se kterou slaví úspěchy nejen u publika, ale i hudebních kritiků, jmenuje Teď a tady. Znamená to však, že se od Davida Kollera další desky nedočkáme?  Nechme se překvapit. Protože David je právě teď a tady - na celorepublikovém turné s kapelou Kollerband. Co bude pak… to se ještě uvidí a hlavně… Hudebník tělem i duší rockera to vážně neřeší.

Co bylo impulsem k vydání  třetí desky, na kterou jsme čekali takřka čtyři roky?
Nechal jsem si do kanape v Jinočanech zavést elektřinu a vždycky, když jsem si unavený nebo líný lehl, dostával jsem v pravidelných intervalech elektrické impulsy. Takže jsem byl přinucen vstát a začít něco dělat. A tak jsem udělal třetí desku, i když až po čtyřech letech. To samozřejmě myslím s nadsázkou, i když to tak vlastně možná bylo.

Koho jsi oslovil ke spolupráci na Teď a tady - máš vůbec nějaký klíč k tomu, podle čeho si vybíráš spolupracovníky?
Předně se na ní podílel  producent Petr Kofroň, a pak taky samozřejmě moje kapela. Spolupracovníky si vybírám podle délky vlasů a počtu milenek. Ne, dělám si srandu. Petr vnesl do naší muziky úplně jiný přístup a kapela to celé uzemnila do bigbítu, aby to nebyla zase taková kakofonie.

Jak dlouho jsi na desce pracoval? Nastaly okamžiky tvůrčí krize, nebo nápady přicházely pořád?
V podstatě od vydání předchozí desky. Písně a nápady přicházely a odcházely, několik jich přišlo v Berlíně a v Mikulově, ale tam jich zase dost odešlo komínem… Krize určitě ne, jen taková tvůrčí sinusoida, ostatně jako v každém uměleckém nebo jiném konání.

Máš při skládání textů nebo hudby nějaký hnací motor, který ti dává potřebnou energii?
Benzín, 3.0 i, šestiválcový inline, nepřímé vstřikování. Nesmím zapomenout i na moje další neřesti.

Jak bys ji specifikoval, v čem je jiná než předchozí? Pociťuješ, že ses v ní vrátil k milovanému rocku?
Má jiný obal, je kratší a každý výlisek jsem podepsal. Je temnější i veselejší zároveň, víc kompaktní i otevřená. A má zkreslenější basu, Marta vyrostl, zestárl a zmohutněl. S tím rockem si nejsem úplně jistý. Já myslím, že jde především o dobré písničky a ty pak můžou dostat různorodý háv. Ale bigbít určitě převažuje... zatím, protože jak říkají kluci v kapele: "rocková hudba - hudba našich otců".

Deska se stává čím dál úspěšnější, je to pro tebe určitý signál,  že jsi stále chtěný hudebník, který umí dělat hity?
Prodává se dobře, to je dobře, ale zase bych to nepřeceňoval. Signál k čemu? Další desku už asi dělat nebudu, spíš jednotlivý písně. Otázkou je, jestli hity.

Nedávno jsi získal několik významných hudebních ocenění, jaký to má pro tebe význam?
Jsem rád, že si na moji starší tvorbu někdo vzpomene, Černý kočky mokrý žáby byla, myslím,  skvělá deska, ale dívám se do budoucnosti. Teď a tady.
Pociťuješ na sobě, že jsi na vrcholu kariéry?
A jak se to pozná? Jmenuj několik kritérií a já ti řeknu, jak jsem na tom. Mám rodinu, kapelu, stavím barák v Mikulově a to mi stačí. Jestli je to vrchol, nevím. Třeba jo.

Které ceny si nejvíc vážíš?
Cena za nejrychlejší promile. Tu jsem dostal v Mikulově. Ale jinak mají pro mě velký význam všechny. Víc než po cenách však toužím po vyprodaných halách.

Je podle tebe coby hudebníka důležitější, že jsi oceněn kritikou nebo  že jsi stále přijímaný publikem?
Publikum je pro mě důležitější. Ale mám jeden cíl - dosáhnout toho, aby si Jarda Riedl alespoň jednou pustil mou novou desku. Když se mi to podaří, budu opravdu spokojen.

Desku jsi vydal koncem minulého roku, ale až teď jsi ji představil v rámci tour. Po jak dlouhé době vlastně takovou šňůru absolvuješ?
Hrajeme průběžně, tour jako takový bylo v roce 2007 po Čechách, a pak v USA. To, co jsme v Čechách vydělali, jsme ve Státech utratili.

Podle čeho jsi vybíral místa, kde budeš hrát?
Nechávám si dělat sociologický průzkumy. Když je ve městě aspoň 60 procent holek kolem osmnácti, jdeme do toho. Už nikdy nechci slyšet "vy jste generace mojí sestry" (jedna paní jednou ve Stodolní).

A proč vůbec nechceš hrát v malých klubech?
 Jsme moc velká kapela, jedině že by lidi byli na pódiu a my v sále (nebo na baru).

Je tedy pro tebe důležitý kontakt s diváky?
Samozřejmě ano, ale musí být vzdáleni aspoň 50 centimetrů od pódia. Při bližší vzdálenosti se z kontaktu stává - řečeno lyžařskou terminologií - mikrokontakt a s ním související nechtěná pozvání na panáka.