Na tomto portálu nacházím spoustu článků o dětství a o miminkách. Při jednom běžném úklidu bytu jsem narazila na zápisky, které jsem si dělala, když jsem přišla se svým synem Lukáškem z porodnice a pár měsíců poté. Rozhodla jsem se je přepsat jako malý článeček.

Tady jsou:
Toto jsou mé zápisky z prvních dní po příchodu z porodnice:
Milý Lukášku!
Co se děje? Proč pláčeš? A proč já nedokážu přijít na to, proč pláčeš? Kdo by si byl pomyslel, že být rodičem je tak obtížné?
…Jaký je to rozdíl mezi tím, být něčí dcerou, a tím, být rovněž něčí, tvou, matkou. Nemůžu se vyrovnat s tím, jak jsi bezbranný a zcela odkázán na mě. Vše se teprve učím. V nemocnici vypadalo mateřství dobrodružně a napínavě. Ale tady, doma, jsem na romantiku nějak příliš unavená. Jsou dny, kdy je uměním rozeznat, kdo pláče víc, zda ty, nebo já. Milý Lukášku, myslíš, že to zvládneme?  
Za pár měsíců:
Milý Lukášku!
Byla jsem to skutečně já, kdo ve skrytu duše pochyboval, že jedno malé děťátko by mohlo od základu změnit náš život? …Ještě jsem se musela mnoho naučit! Měls to se mnou hodně těžké v těch prvních měsících, že? Snažila jsem se tě ukonejšit jednou rukou, zatímco druhá překotně listovala stránkami Péče o dítě! Teď je to už, myslím, mnohem lepší. Ještě to sice není ono, přesto si však myslím, že si na nás začínám zvykat.
Ano, nebojme se učit se. Máme pud mateřství v sobě. Každá máma si nejdřív osvojuje to, co má v sobě zakódované. Být matkou je to nejkrásnější poslání v životě…

A pak také přišlo období nespavosti, doba, kdy synovi lezly zoubky, budil se a plakal. Toto jsou zápisky z té doby:
Nejdřív citát, který jsem někde četla:
„Lidé, kteří tvrdí, že spí jako nemluvně, obvykle žádné nemluvně nemají.“


Čím to je, že on chce zřídkakdy spát tehdy, kdy chceme i my? Tohle dítě, které ve dne řádí jako tajfun, se dokáže vzbudit ve tři hodiny ráno a chce si hrát. Kdyby byl nemocen, nachlazen nebo kdyby měl hlad, mohli bychom ho ukonejšit. On se však jenom nudí, je mu trošku smutno a je čilý jako rybička.

Zkoušeli jsme všechno, co nám poradili. Dali jsme mu do postýlky hračky, nechali jsme v pokojíčku rozsvícenou lampičku, nakrmili jsme ho, dali jsme mu napít, vzali jsme ho do náruče, nechali jsme ho plakat, a přesto stále držíme noční hlídku, zatímco vše kolem nás je ponořeno do blaženého, pokojného spánku.

Potřebujeme hodně trpělivosti. Musíme být vděčnými za jeho zářící zdraví, bezbřehou energii a zdánlivě nevyčerpatelnou zvědavost. Musíme mít sílu k tomu, abychom se dokázali podívat do tváře každému novému ránu, musíme mít zároveň jasnou mysl pro každodenní práci, trpělivost s drobnými problémy, které na nás padají jako obrovská noční můra, jsme-li unaveni, a moudrost, abychom poznali, jak uspokojit jeho potřeby. A především musíme věřit, že stejně tak jako všechna ostatní období dětství i toto pomine, a že jednou přijde noc, kdy budeme všichni spát klidným, nerušeným spánkem.