Před lety jsem já a můj nynější manžel, tehdy ještě přítel, stanovali v kempu na jižní Moravě. Moc se nám tam líbilo.

Jednou ráno, ještě před svítáním, jsme se rozhodli, že si trošku zasportujeme. Rozhodli jsme se trošku projít a hlavně zaběhat si v okolí kempu. Pokud trochu znáte jižní Moravu, víte, že prostředí tam je k tomuto sportu přímo ideální.

Běželi jsme kolem lesa místy, která jsme zatím nenavštívili. A narazili jsme na krásné, čisté, rozhlehlé jezero. Jezero přímo vybízelo ke koupání. Plavky jsme s sebou neměli, a tak, když kolem nikdo nikde nebyl, jsme shodili ze sebe oblečení a vešli do chladivé vody tak, jak nás pánbůh stvořil.
Krásně jsme si zaplavali. Plavali jsme hodně daleko, šplíchali jsme na sebe a bylo nám prima.

Když jsme pak opět z vody vystoupili na břeh, marně jsme hledali své oblečení a boty. Na zemi, kam jsme si oblečení odložili, ležely jen mé brýle. Tak u jezera přece jen někdo byl. S nadějí, že si z nás jen vystřelil a naše svršky nám schoval někdo v okolí, jsme se dali do prozkoumávání okolních keřů.  Intimní místa zakrytá dlaní jsme prozkoumali pořádný okruh kolem jezera, ale oblečení ani boty jsme nenašli. Co budeme dělat? Tehdy mobily ještě nebyly. A tak jsme si natrhali pár větví, kterými jsme skrývali ta nejtajnější místa a vraceli jsme se zpět do kempu. „Já tam takto nepůjdu!“ řekla jsem a ukázala na svou sukýnku z větví. Přítel souhlasil, že až budeme blízko, zůstanu schovaná a on mi pro oblečení dojde do stanu. Šli jsme polem a můj přítel najednou do mě šťouchl prstem. Já se podívala směrem, kterým ukazoval. Nechápavě jsem zírala na strašáka uprostřed pole. Pokrčila jsem rameny a přítel mi vysvětlil: „Ten strašák je oblečený!“ Ihned jsem pochopila. Rozběhli jsme se směrem ke strašákovi, bosky to šlo těžce, nohy jsme už měli celé rozpíchané. Strašák měl na sobě roztrhanou flanelovou košili a ještě roztrhanější montérky. Hlavu mu zdobil slamák. Já si vzala flanelku, které jsem se strašně štítila. Než jít ale nahá zpět, musela jsem se smířit s košilí, z které jsem si udělala minišaty, když jsem je převázala provázkem, který měl strašák kolem montérek místo pásku. Přítel si navlíkl roztrhané montérky, vrazil mi na hlavu slamák se slovy: „Abys nedostala úpal.“ A takto vymódění jsme pokračovali v cestě.

Do kempu jsme dorazili ve chvíli, kdy se celý kemp právě probouzel. Lidé vycházeli ze stanů a chatek a dívali se na dvě stvoření, protože ve flanelových minišatech jsem se rozhodla i já jít ke stanu, která přicházela k našemu stanu. U vedlejšího stanu se culila Monika s Petrem, naši přátelé, s kterými jsme se během rekreace seznámili. „Co se vám to stalo?“ ptali se, celí rudí ve tvářích. Mávli jsme jen rukou a vešli do stanu, abychom se opět zcivilizovali. Ve stanu na nás čekalo překvapení: na spacácích leželo naše oblečení i tenisky od jezera.

Protože nebylo těžké odhadnout, kdo nám vzal naše svršky od jezera, chvilku jsme s Petrem a Monikou nemluvili. Pak jsme ale uznali, že to byl jen šprým a hříšníkům jsme odpustili.

Další rok jsme s nimi jeli na dovolenou znovu. Tentokrát jsme jeli jen naším autem na houby asi dvacet kilometrů a pro změnu jsme se jim „jako“ ztratili. Do kempu jsme my dorazili s plným košem hub pěkně autem, zatímco oni museli pěšky. Cestou sice našli spoustu hřibů a několik bedel, takže úlovek měli větší, zato se pořádně prošli…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout