Nikdy mě nenapadlo, že bych někdy srovnávala
moře s pouští. Stalo se to až na tuniské Džerbě. Ráno na mě útočily na pobřeží
vlny a vlhký jemný vzduch si mě prosoloval, jako bych už tady měla zůstat jako
železná zásoba potravin pro lodě skryté za obzorem.
A druhý den jsem byla v poušti. Nekonečnem malých zrníček písku si pohazoval vítr, zpomaloval chůzi a vyzýval mě, abych se stala sfingou, na kterou si místní pověsí cedulku, že k nejbližší pumpě je to 200 kilometrů. Nikdy bych nesrovnávala moře s pouští, kdybych v Tunisku nepoznala, že prázdná mořská pláň i do krajiny daleko odhozená rovina pouště mají jedno společné - Svobodu.
TVÁŘ PRVNÍ
Džerba je ostrov a k moři to není nikde
daleko. Když mi někdo bude tvrdit, že mořská hladina je fádní a nudná, řeknu
mu, že moře na Džerbě umí být hedvábně modré za slunečného dne, ocelově šedé za
bouře, spokojeně syté v lehké bríze, naštvané s pěnivými čepicemi vln, hravé
ráno, i ospalé, když se blíží soumrak a všechno kolem zezlátne. Vždycky je však
moře svobodné. Tu svobodu můžete cítit, i když se jen tak mělkou vodou brodíte
u pobřeží.
Chce se vám propnout ruce, zvednout je nahoru a něco zakřičet.
Myslím, že na Džerbě je to dovoleno. Nikdo si nebude ťukat na čelo. Maximálně
hned přikvačí nějaký prodavač, který to bude pokládat za zájem o koupi jeho
zboží. A kolem se vozí děti na velbloudech, jezdci na koních pilně telefonují z
mobilů a turisté - papouškáři - trpělivě sbírají na plážích sépiové kosti pro své
opeřené miláčky. Lákalo mě okusit svobodu moře i pod jeho hladinou. Moji touhu
po tuniské podmořské svobodě mi splnili u potápěčského centra Blue Doplpin - to,
kdybyste chtěli nějaký tip. Je to ode mě z bytu po schodech dolů, potom asi
dvacet metrů na parkoviště, potom nějakých 140 kilometrů do Prahy na letiště.
Terminál 1, letem světem evropským nebem necelé 3 hoďky osmistovkou za hodinu a
v hlavním městě Džerby Houmt Souku se dejte doprava na Midoun a brzděte včas u
hotelu Mehari a tam už se zeptáte... A dopadnete jako já. Podáte prst a už mě u Modrého delfína soukají do neoprenu. Na
záda láhev se stlačeným vzduchem a alou směr gumový zodiak, co kotví nedaleko.
Za dvacet minut jsem už byla v podmořském Tunisku. Ještě předtím jsem si ale
musela skočit po zádech ze člunu do vody. Bylo to poprvé, ale povedlo se. A
byla jsem tak rychlá holka šikovná, že fotograf, co mě u toho fotil, nadával,
že jsem sem mu u toho záběru rozmázla.
Ale to mi nevadilo, aspoň nebylo vidět, že mi na boku dělal neopren takový ten nepěkný fald, co by nešel odsát ani hasičskou hadicí. A ten stejný pocit, jaký jsem měla na pláži, jsem zažila i pod hladinou Džerby. Chtělo se mi roztáhnout ruce a letět si pod mořem jako pták, jako ti rejnoci, co jsme při ponoru viděli. Až mi zase bude někdy připadat, že je toho na mě moc a že jsme všichni jen součástí velkého stroje, který se valí pracovním týdnem k víkendu s občasnými zastávkami v nákupních centrech a u žehlicího prkna, napustím si doma škopíček teplé vody, stoupnu si do něj, na hlavu si dám potápěčské brýle a zašeptám? : Salam Alejkum Djerba!
TVÁŘ DRUHÁ
Poušť vypadá mrtvá jen na první pohled. Jeli
jsme z Džerby po staré římské silnici na pevninu. Nejdříve byly kolem nekonečné
olivové háje. Sledovala jsem je z okna auta. Řada stromů, mezera, řada stromů,
mezera... V tom rychlém střídání byla taková pravidelnost, jako když se na mě
den předtím valily vlny rozbouřeného moře. Včera ocelová šeď vodní hradby, teď
příjemný zelený rytmus olivovníků. Postupně se však krajina začínala měnit.
Zeleně ubývalo, všechno se tak nějak narovnávalo, jako by v dávnověku rovnala
krajinu válečkem na nudle pečlivá hospodyně. Nakonec z toho byla jen kamenitá
poušť. Ten volný prostor, jehož jste součástí, mě nejprve drtil vahou
neskutečně vysoké modře kobaltové oblohy.
Takové nebe není u nás ani v ten
nejvydařenější letní den. Je prostě jiné, africké. Mohla bych se postavit do
téhle vyrovnané klidné krajiny a křičet proti tomu horskému masivu na horizontu
a slova by dolétla jen pár metrů ode mě, chytila by se těch pár trsů trávy... A
nakonec by je zbaštil velbloud, dodala jsem se smíchem, abych se zbavila tíhy
prostoru, na jehož velkolepost jsem nebyla z české urbanizované krajiny až tak
moc zvyklá. Poušť vypadá mrtvá jen na první pohled. Jejím bohatstvím je její
prázdnota, ta velkorysost, jež umožňuje stavitelům projektovat silnici prostě
tak, že vezmou tužku, dlouhatánské pravítko, udělají čáru a znuděně prohlásí:
Tudy. Jeli jsme tedy tudy a našli v tuniské poušti spoustu krásných míst, kde
život kypěl už před staletími. Berberské vesnice, co nyní díky mezinárodním
grantům procházejí rozsáhlým záchranným programem, sýpky, co uživily celý jeden
kočovný kmen.
Bizarní stavby, co posloužily jako exteriéry při natáčení jednoho dílu Hvězdných válek. Opravdu to celé vypadá, jako by to spadlo odněkud z hvězd a z hodně velké výšky, protože ta kobaltová obloha nad tuniskou pouští sahá hodně, hodně vysoko. Můžete ji proletět s roztaženýma rukama a možná potkáte rejnoky, co plachtí spolu s orly k horám na obzoru. Dvě tváře svobody jsou totiž v Tunisku tváří pouště a tváří moře. A kdo nesouhlasí, je určitě chlap, viďte holky?!
z jižního Tuniska Vás hezky pozdravuje Cindy
ChytráŽena.cz