Kytarista Petr Vít je nejen vynikající umělec, ale v mizivém zbytku volného času stíhá už šest let tvořit dramaturgickou koncepci mezinárodního festivalu španělské kultury Iberica, který letos začíná 19. srpna v Praze. Petr je neposedný světoběžník a svým domovem se nerozpakuje nazvat zároveň Česko, Španělsko a Kolumbii. Jako téměř naturalizovaný Španěl je nedílnou součástí festivalového dění i jeho příprav. V intenzívním kolotoči příprav si naštěstí našel chvíli a podělil se o své dojmy.

Jste iniciátorem a spoluzakladatelem festivalu Iberica, když se ohlédnete za jeho šestiletou historií, jaké myšlenky Vás napadají?

Spíš než myšlenky se mi před očima míhají momentální imprese z každého ročníku festivalu – překvapené a rozzářené úsměvy dětí z granadské rómské kapely, když zjistily, že budou vystupovat v barokním vyzlaceném kostele v Praze. Nebo rodinná pohoda loňské hvězdy Marie Serrano, která přijela pár týdnů po porodu s miminkem, babičkou a rodinným pejskem, a její metamorfóza na pódiu, kdy předvedla neuvěřitelnou rytmickou smršť. Závěrečné fiesty všech účastníků dílen, ohromné nadšení kytaristů a cajonistů doprovázejících ladné frekventantky tanečních dílen…

Co bylo pro Vás dosavadním vrcholem festivalu?

Celý festivalový tým se snaží aby každý ročník byl určitým novým vrcholem, pro mě jako kytaristu se dostal asi nejvýš Gerardo Nunez v roce 2006.

Dlouhodobě pendlujete mezi Kolumbií, Brnem a Granadou – co Vám tato místa dávají?

Možnost podívat se například na naši zemi očima Kolumbijce či Španěla. Je to jako při pohledu z letadla: zdánlivě smrtelně důležité problémy se najednou zmenšují na prkotiny. Jinak jsem také vyženil nádhernou (asi tak stočlennou) kolumbijskou rodinu, což vůbec není k zahození. No a samozřejmě muzika a muzikanti, kteří jsou jak v Kolumbii, tak ve Španělsku fantastičtí svojí spontánností.

Čím Vám učaroval španělský způsob života?

Žil jsem v Andalusii, budu tedy chválit andaluskou pohostinnost, bezprostřednost, muziku, víno a olivové háje. Světlo a prostor, od kterého se odvíjí i vstřícná a nezakomplexovaná mentalita obyvatel těchto krajů. Neopakovatelný genius loci místa, kde končí Evropa a začíná Afrika.

Jak byste jednou větou charakterizoval flamenko?

Plynutí času zvané „rytmus“ s barvami nejdivočejší radosti i nejhlubšího smutku.

Může hrát flamenko někdo, kdo nepochází z Andalusie, popřípadě ze Španělska?

Určitě může, ale také bych mu doporučil, aby si určitě prožil pár flamenkových měsíců nebo let ve Španělsku. Flamenco je fascinující a někdy zdánlivě uzavřený svět, na druhé straně je to umění nesmírně univerzální a otevřené, přesahující se samozřejmostí sobě vlastní i do jiných žánrů.

Má letošní ročník Iberiky nějakou zvláštnost?

Snažím se jako dramaturg, aby každý ročník festivalu byl v něčem jiný, neopakovatelný. Letošní spojení jazzu a flamenka je doufám příslibem právě něčeho nového, nečekaného - rádi bychom flamenko představili v jiném světle. Další takovou lahůdkou bude bezesporu klavírní recitál geniálního španělského pianisty Gustava Díaze Jereze 21. srpna, který v Brně představí patrně nejslavnější dílo Isaaca Albénize - klavírní cyklus Iberia. Mimochodem, ani Carlos Saura neuniknul kouzlu této hudby a natočil k ní stejnojmenný film, který bude letos součástí doprovodného festivalového programu v Boskovicích. Stejně jako film Herencia Flamenca o flamenkové dynastii Los Habichuela, k němuž budou speciálně pro festival vytvořeny české titulky.

Vaše vystoupení se stala nedílnou součástí festivalového programu, budete letos opět vystupovat?
 
Pokud se má na podiu odehrát něco zajímavého, něco co posluchače osloví a nezanechá chladným, měl by být také interpret ve tvůrčí pohodě a nad věcí. Jako organizátor festivalu často ještě těsně před festivalovými koncerty řeším desítky neodkladných úkolů a na onu interpretační pohodu už jaksi není kdy – to byl také důvod, proč jsem na posledních ročnících nehrál. Letos doprovodím španělskou tanečnici Virginii Delgado v nové destinaci Ibericy v Ostravě a další se uvidí podle toho, jak budou probíhat jednotlivé koncerty a dílny.

Na čem v současnosti kromě festivalu pracujete?

Píšu muziku pro mé žáky na konzervatoři a novou čerstvě vykutou kosou seču mokrou ranní trávu  - na rozdíl od smolení černých kuliček na pěti linkách, je zde za mnou po hodině práce cosi vidět. V hlavě nosím projekt „Ostrovní hudby“ –  dostal jsem nabídku hrát pět koncertů na pěti Kanárských ostrovech a pokud mi shůry spadne materiál, pokusím se ho přetvořit na hudbu pro smyčce a kytaru.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna, festivalové i osobní?

Co se Ibericy týče, rád bych, aby posluchače opět brzy zhypnotizovala flamenková kytara Gerarda Nuneze, a těším se, že příští rok přivezeme třeba vynikající výstavu nějakého u nás neznámého španělského malíře. No a osobní plány a touhy? Naučit tříletého syna Santiaga hrát na cajón a vracet se každou zimu tak na půl roku k mojí kolumbijské rodině.

Více informací o festivalu Iberica 2009 najdete na Iberica.cz