Na střední škole jsme měli spolužačku Gábinu. Byla z nás všech nejsilnější. Svou váhou, která nebyla daleko od hrůzostrašného čísla 100 kg, vysoce převyšovala i kluky. Chtěla se líbit, tak jako my ostatní, ale víc vzbuzovala lítost, soucit a u někoho vyvolávala i smích. Prostě „tlustá Gábina“.

Gabka se tím ale pořádně trápila. Zatímco jsem já s kamarádkami chodila do místního bufetu na hamburger nebo na slaďoučkou smaženku, Gábina se smutně loudala k domovu se slovy: „Já si to, holky, nemůžu dovolit.“ Vždy se přitom plácla přes svůj oplácaný zadek.

Zatímco my ostatní jsme obědvali ve školní jídelně, Gábina po vyučování chodila na oběd domů. Její maminka jí prý vařila dietní jídla, aby se se svou váhou přiblížila normálním lidem. Já patřila mezi ty, kterým bylo vždy Gábiny líto. Nechápala jsem, jak holka, která tak málo jí, může být v našem věku tolik při těle. I na svačiny nosívala Gábina především zeleninu, občas ovoce, sem tam nějakou tu celozrnnou houstičku. Gábina měla problém i v tělocviku.

Zatímco my ostatní jsme většinou ladně přeskočili kozu, vyšplhali jsme až pod střechu tělocvičny a zvládli jsme můstek i hvězdu, ona na koze vždy uvízla, pokud se na ni vůbec vyškrábala, a i když se snažila, jak se snažila dostat na tyči alespoň metr nad zem, stále to bylo marné a její pokusy o můstek i hvězdu skončily vždy takovou divnou komickou plackou.  Gábina se ale dušovala, že neví, z čeho ta kila na ni naskákala, protože na základní škole byla běžnou, průměrně stavěnou holčinou a nikdy moc nejedla. Naopak, zdálo se, že z nás všech jedla právě Gábina nejméně.

A pak jsme se školou jeli na týdenní výlet na hory. Těšili jsme se moc. Říkala jsem si, že tam se teprve ukáže, jak to s Gábinou a její stravou je. Ale i tam Gábina jedla doslova jako vrabec a vracela téměř vždy nedojedené talíře. Zatímco my ostatní jsme si v místním hotelovém baru občas koupili nějakou tu mlsku, Gábina si s námi sedla a pila jen neslazenou minerálku. Už jsem si začínala říkat, jestli za její korpulentní postavou není třeba nějaká nemoc.

Byla jsem na pokoji právě s Gábinou a ještě jednou kamarádkou. Měly jsme krásný hotelový pokojík s chodbičkou, kde jsme měly uloženy zavazadla. Součástí předpokoje bylo i vlastní sociální zařízení. Jednou v noci jsem se vzbudila a zjistila jsem, že Gábina není ve své posteli. „Asi je na záchodě,“ pomyslela jsem si a chtěla jsem se otočit na druhý bok a spát dál. V tu chvíli jsem si všimla slabého světla, které vstupovalo do pokoje přes skleněnou výplň dveří z chodbičky. Světýlko se navíc hýbalo. „Zloděj!“, pomyslela jsem si. Ale kde je Gábina? Musím něco udělat. „Co když ji unesl?“ Napadaly mě myšlenky jako z nějakého horroru. A tak jsem se odvážně, ale pomalu a tiše, vydala ke dveřím. Přikrčila jsem se ke zdi a šáhla na kliku dveří. Rychle jsem ji stiskla a s výkřikem: „Ruce vzhůru!“ vyskočila na chodbičku. Gábina se tak lekla, že pustila baterku z ruky, vypískla a zvedla ruce nahoru, přičemž jsem si všimla, že v jedné z nich drží mléčnou čokoládu. Pusu měla upatlanou od sladké pochoutky. To ale nebylo všechno! U nohou jí ležel její velký kufr, víko měl otevřené dokořán a na dně kufru ležely ještě dvě celé čokolády a spousta, opravdu spousta prázdných obalů od čokolád, čokoládových tyčinek, lízátek, oplatek i sušenek. „Gábino, co to provádíš?“, ptala jsem se vystrašené spolužačky.

Ta mi pak vysvětlila, že když začala přibývat na váze, maminka jí začala vyvařovat zeleninová jídla, která jí nechutnala. A tak je nejedla, nebo jedla jen z části. Ale večer mívala hlad. A tak si zvykla z kapesného kupovat sladkosti, které pak v noci tajně, aby to nikdo nevěděl, jedla. Když jsme jeli na výlet, nedokázala se svou závislostí přestat, a tak se předzásobila. Ale ani zde nedokázala jíst celá jídla, protože si už zvykla jíst ve svou pravidelnou noční hodinku. Bylo mi už jasné, proč Gábina vypadá tak, jak vypadá. Horší bylo donutit ji, aby místo diet přes den a přejídání po nocích jedla normálně, tak, jako my ostatní. Chvilku to trvalo. Když jsem jí ale slíbila, že za její snahu nikdy ostatním spolužačkám neprozradím nic o tom, jak jsem ji v noci přistihla s jejím sladkým pokladem, dala se do boje. Do vítězného boje.

Dnes má Gábina na svůj věk běžnou postavu a tři děti, z nichž ani jedno netrpí obezitou.