Tedy do soutěžního dne, přesněji. Jaké limity kvůli tomu měla a jak si je uvědomovala? Helena vysvětluje: „V mém případě se nebavíme o vaření, jak by si řada z nás představovala. Za tu dobu to mám zredukováno na bezpečné minimum. Základem je zelenina na všechny způsoby, protože tu můžete jíst od syrové po maximálně tepelně upravenou na všechny způsoby. Konzistenci poznám a osobně dávám přednost všemu na skus.“

Vzhledem k tomu, že je toto omezení součástí jejího života už několik let, naučila se s ním žít a potvrzuje: „S tímto omezením žiju od prosince 2020. Prostě to tak je. První dny jsem to brala jako 100% jistotu, že se to do pár týdnů vrátí, ovšem týdny se proměnily ve více než jen pár měsíců... Stále věřím, že to přijde. 

Určitě nás je více, kteří si neseme tyto covidové vzpomínky. Jsou okamžiky, kdy něco cítím. Ne vždy je to sice správná vůně, ale něco tam je a jsem z toho šťastná. Aktuálně už bezpečně poznám mrkev, jablko, papriku, rajče, vajíčko, kozí sýr a občas rukolu. A wasabi! To se mi přihodilo cestou vlakem, kdy jsem si dala sushi a nadšeně začala křičet, že to pálí. Tím, že nemám ráda pálivé, už jsem to neopakovala.“

Co je pro Helenu na jejím postcovidovém syndromu nejhorší? Přiznává: „Smutné jsou pro mě chvíle, kdy je pro mě uvařeno a já to nemohu docenit se vším všudy. Nevzdám hold a uznání za kuchařovo umění v celé jeho parádě. Nebo jen běžné situace, kdy vám někdo řekne: Ochutnej. Co na to říkáš? Jak ti to chutná? Nechybí tomu něco? 

Co si myslíš o té vůni? A vy se prostě jen usmějete nebo pokrčíte rameny. Výrazy obličejů vašeho okolí jsou v tu chvíli od lítostivých přes samozřejmé: Jo, vlastně. …až po ty naštvané: Jako fakt?! Když se odhodlám k vaření a strávníkům chutná a řeknou to, protože mám štěstí na upřímné hodnotitele pozitivně i negativně, celým tělem mě prostoupí krásný pocit, i když s lehkou esencí pochybností, jestli to tak opravdu je.“