Druhý den byla sobota. Mohl jsem spát, jak dlouho jsem chtěl, a já se rozhodl spát hodně dlouho. Byl jsem v nejlepším, když manželka vešla do ložnice. „Co jsi udělal s dortem pro Baryka?“ otázala se.

Baryk byl náš tehdejší pes. Že by ale měl nějaký dort, o tom jsem nic nevěděl. Později se vše vysvětlilo. Baryk měl ten víkend páté narozeniny a manželka se rozhodla vyrobit mu dort ze psích pamlsků. Vytvořila ze psích paštik, salámů a dalších pochoutek hmotu, která se tu noc chladila v dortové formě v lednici. Když se ráno rozhodla dort dozdobit kostičkami z granulí a žvýkacími tyčinkami, které měl náš Baryk velmi rád, zjistila, že velká část dortu chybí. Tu jsem totiž snědl já.

Od té doby kdykoli v lednici něco patřilo Barykovi nebo jinému našemu zvířeti, manželka to pro jistotu opatřila jmenovkou. Musím ale uznat, že si Baryk ani na člověka zase tak špatně nejedl.

Já už psí jídlo ale nejedl. Později se ale stala terčem zájmu jiná psí dobrota. To když k nám začaly chodit děti s vnoučaty. Jednoho vnuka jsme museli zvlášť hlídat, aby nekonzumoval psí granule přímo z misky. Hodný vnouček, když byl přistižen, oponoval tím, že psí granule mění se psem za šunku, kterou dostal ke svačině. Granulky mu dle jeho slov chutnaly víc. Naštěstí se to obešlo bez zdravotních problémů a dnes se s odstupem času podobným hodům společně zasmějeme.

Když si později vnučka pořídila suchozemskou želvu, zjistila, že granule pro štěňata chutnají i jí.

A všichni žijeme a jsme zdrávi. Asi v nich nic špatného proto nebude.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10