Také vám káva z pěkného a něčím zvláštního hrníčku víc chutná?
Toto je příběh mého hrníčku na kávu:

Když byl můj syn menší, chodil do školky, navštívila jsem s ním jedno obchodní centrum u nás ve městě. Byla jsem tam objednaná ke kadeřnici a syn šel se mnou. Bylo zrovna před Vánoci. Chvilku syn seděl a pozoroval, jak kadeřnice pracuje. Pak se ale začal nudit. A protože v obchodním centru rozdávali nafukovací balónky, chtěl se pro jeden také vydat. Obchod sousedil s kadeřnictvím a přes sklo šlo vidět na celou prodejní plochu. A tak jsem syna, po chvilce váhání, pustila a dala mu nějakou tu korunku na čokoládu. Syn přišel po pár minutách, v ruce velký nafukovací balón, ale čokoládu neměl.
„Mami, mami, potřebuju ještě osm korun!“ křičel už od dveří.
„A na co, prosím, když sis nekoupil ani tu čokoládu?“ ptala jsem se syna.
„Já mám pro tebe dárek na Vánoce!“ smál se syn. Ten rok totiž právě přestal věřit na Ježíška a chtěl mi také pořídit dáreček. Byl tak nadšený, že jsem mu přidala dalších dvacet korun. A přestože jsem se o něj bála, převzala jsem nafukovací balón a pustila ho znovu do obchodu. „A kup si i tu čokoládu!“ křičela jsem za odcházejícím hošíkem.

Po chvilce přiběhl zpátky. Ruce měl za zády, oči navrch hlavy, smál se na celé kolo.
„Mami, mami, paní prodavačka mi ten dárek pěkně zabalila. Mám tam červenou mašličku.“ Syn byl šťastný, usadil se na židli a dlabal čokoládu. Podal mi také kostičku.
A než jsem měla účes hotový, přistoupil ještě několikrát ke mně: „Maminko, nechceš ten dárek taky vidět?“ Ptal se.
„Ne, to by nebylo překvapení. Schováš si ho a dáš ho až pod stromeček,“ vysvětlila jsem synovi.
„Ani kousek nechceš vidět?“
„Ne, teď ani kousek.“
„A budeš chtít vidět kousek?“
„Uvidíme.“
Tak jsme vedli celý rozhovor, než byla kadeřnice hotová se svou prací. Naštěstí jsem obchodní centrum opustili dřív, než mi stihl dárek ukázat.

Ale až do Vánoc s tajemstvím stejně nevydržel. Asi za týden mi prozradil, že je to věc, kterou lze rozbít. Pak, že se mi bude hodit na kávu. A asi dva dny před Štědrým dnem mi řekl, že tím dárkem je hrníček. Tak jsem si pod stromečkem 24. prosince rozbalila krásný hrníček na kávu. Balíček měl červenou mašli a mně udělal velkou radost, protože byl od syna. A přestože jsme tam byli jen my dva, já dělala udivenou a hlasitě hrnek chválila. „No to je krása! Jak jsi věděl, co potřebuji? Takový krásný hrníček jsem si vždy přála. A jak je pěkně zabalený.“ – Tak nějak zněly mé průpovídky a Lukáš se rozplýval štěstím.

Od té doby jsem pila kávu jen z tohoto hrnku. A ta káva mi chutnala mnohem víc. A pak, že psychika nefunguje! Když jsem pak nastoupila do práce a hrníček jsem si vzala s sebou, tak mi ho kolegyně hned druhý den rozbila. Bylo mi líto hrnku, protože jsem s ním měla spojenou příhodu, jak syn šel pro čokoládu a koupil mi onen hrníček. A k loňským Vánocům jsem dostala opět stejný hrníček. Ten dárek mě opravdu potěšil. Od té doby piji kávu zase ze stejného hrnku…