Humor je potřeba

Vzpomněla jsem si na tu příhodu celkem nedávno. Když mi bylo dvacet let, zavolala mi maminka. A že prý mám jít k velkému zrcadlu. „A teď se tam koukni.“ Koukala jsem. „No a?" Ptám se. A ona: „Vidíš ji? Tu dvacetiletou ženskou?“ Smála jsem se, až jsem brečela nebo brečela, až jsem se smála, už ani nevím.

A vzpomněla jsem si na jiný její vtípek. Bylo mi asi šest a taky mě zavolala, jenže tehdy ne telefonem, nýbrž z dětského pokoje do kuchyně. „Pojď sem a stoupni si na tuhle špejli“, ukazovala k zemi na kus dřeva, co se s ním píchá do bábovky, jestli už je upečená. „A teď se hóódně protáhni, dej ruce nahoru a prohni se v zádech. Ták. A chytni tuhle špejli,“ podala mi do ruky druhou. Stála jsem tam, z každé strany dřevo, prohnutá jako bumerang.

Zavolala na dědu. „Vidíš,“ ukázala na mě "to je ale jelito, co?“ A začala se strašně smát. Nedokázala jsem se v té době vůbec urážet, a tak mi cukaly koutky úst stejně jako mamce.

A jsem ji za to vděčná. Že ze mě udělala v šesti jelito, že mě poslala podívat se na dvacetiletou ženskou, která vypadala jako já, a že má smysl pro humor rozměrů Pacifiku. A že i díky ní to mám v životě, myslím, o trochu lehčí. Protože se s humorem některé věci, třeba zrovna čísla na začátku věku, o kterých se tady tolik psalo, zvládají prostě líp a budou se i nadále zvládat líp.

Moje maminka měla v půlce února narozeniny a já měla sto chutí říct jí "jdi do chodby, co je největší zrcadlo a podívej se do něj. Uvidíš správnou ženskou.“

Všechno nejlepší a děkuju.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10