I přítomnost dítěte u násilí mezi rodiči je jeho týráním

O syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte slyšel dnes snad již každý. Je častým tématem různých diskusí na nejrůznějších úrovních. Hovoříme přitom o dětech, které jsou svými nejbližšími (nejčastěji rodiči) týrány, zneužívány nebo zanedbávány a s jejichž osudy velmi soucítíme.

Jsou to děti, které jsou podrobovány fyzickému násilí (pálení, topení, hrubé bití apod.), psychickému násilí (ponižování, hrubé nadávání apod.), sexuálnímu násilí, nebo se jedná o děti, jejichž základní potřeby nejsou závažným způsobem uspokojovány (potřeba jídla, pití apod.).

Méně již se však hovoří o dětech, které sice nejsou samy přímým „adresátem“ násilného chování, ale jsou v roli svědka násilí mezi svými nejbližšími, v roli svědka domácího násilí. Závažnost jejich situace bývá často velmi podceňována a bagatelizována, i když důsledky pro jejich další život mohou být velmi závažné.

Domácí násilí je forma násilí probíhající v soukromí mezi blízkými dospělými osobami, které sdílejí společné obydlí, a které jsou k sobě připoutány nejen právními, ale také citovými vazbami. Domácí násilí může nabývat různých forem – může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální. Svědky domácího násilí se v rodinách, kde k němu dochází, stává více než 90% dětí. Toto číslo dodává tomuto  problému jednoznačně na závažnosti.

Děti se svědky domácího násilí stávají, pokud doma vidí fyzické nebo sexuální násilí, slyší psychické nebo fyzické násilí nebo na někom blízkém vidí zranění způsobená fyzickým násilím. I když nejsou samy bezprostředně napadány, dopady na jejich další vývoj jsou velmi negativní. Podle Světové zdravotnické organizace je přítomnost dětí při domácím násilí jejich psychickým týráním - děti v roli svědků domácího násilí se považují za děti postižené syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

Dítě v ohrožení

Situace, kdy se dítě nachází v roli svědka násilí v rodině má na jeho stav a vývoj podstatný negativní vliv. Tento vliv se projevuje v oblasti psychické, psychosomatické, i na úrovni projevů chování dítěte.

Mezi nejčastější psychické projevy patří pocity úzkosti, bezmoci (děti nemohou násilí zabránit, nemají kam utéci), poruchy pozornosti vedoucí ke zhoršení prospěchu, pocity ztráty, vzteku, smutku, zmatku, deprese, nízké sebevědomí, reakce regresí - návratem do předchozích, již překonaných, vývojových období (noční pomočování, žvatlání, pasivita) nebo dokonce sebevražedné tendence. V rovině psychosomatických projevů se nejčastěji jedná o nespavost, zimomřivost, bolesti břicha a hlavy nebo zvýšenou nemocnost bez nalezené specifické příčiny. Ve škole pak často dochází ke vzniku poruch přizpůsobení, projevům verbální i fyzické agrese vůči vrstevníkům i dospělým, porušování pravidel a nerespektování hranic, dožadování se pozornosti a „věšení se“ na lidi okolo.

Rozsah negativních důsledků na stav a vývoj konkrétního dítěte závisí zejména na věku dítěte, jeho vyspělosti a míře brutality násilí, jehož bylo dítě svědkem. Velmi významná je reakce okolí v situaci, kdy se dítě někomu svěří. Netečnost nebo dokonce odmítnutí pomoci může znamenat stáhnutí se do sebe a rezignaci na jakékoli další snahy situaci řešit.

Možnosti obrany

Dítě v roli svědka násilí mezi rodiči má velice komplikované postavení. Děti jsou na svých rodičích přirozeně (emočně i materiálně) závislé, jsou více zranitelné a mají vzhledem ke svému postavení také omezenější reálné možnosti jak svoji situaci řešit. Pro dítě je velice obtížné se v nastalé situaci vůbec zorientovat, nerozumí tomu, co se doma děje a často má potřebu přebírat odpovědnost za vzniklou situaci a snaží se hledat vinu v sobě. K násilnému rodiči je přese všechno citově silně poutáno, a to mu často brání situaci „zveřejnit“. Stává se tak mnohdy „tichým strážcem rodinného tajemství“.

Ale samozřejmě i dítě má řadu možností jak do situace zasáhnout. Nejvíce se nabízí možnost vyhledat si „spojence“ v někom dospělém z bezprostředního okolí (vzdálenější příbuzný, soused, otec nebo matka kamaráda, učitel apod.) a za jeho pomoci situaci řešit. Dítě má také možnost obrátit se přímo na nějakou instituci – například zavolat na některou z linek důvěry (Bezplatná Linka bezpečí, DONA linka atp.) nebo se osobně obrátit na dětské krizové centrum v místě bydliště. Obrátit se může také na pediatra nebo na orgán sociálně-právní ochrany dětí fungující při městském úřadě nebo magistrátu v místě bydliště, Službu kriminální policie a vyšetřování Policie ČR nebo na soud. Ze všech těchto míst by měla k dítěti směřovat potřebná profesionální pomoc a podpora v jeho obtížné situaci.

A co dál?

Pokud je dítě svědkem násilí mezi rodiči, nabízí se otázka, jak ho tato situace ovlivni do dalšího života. Můžeme se ptát, do jaké míry se problém domácího násilí „dědí z generace na generaci“. V každém případě si děti v rodině osvojují řadu postojů a způsobů chování nápodobou. Pokud jsou svědky násilí v rodině, mohou přebírat tento model a aplikovat ho ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům a později i do partnerského života a vůči vlastním dětem. Mohou se tak stávat potenciálními agresory nebo naopak oběťmi domácího násilí. Zahraniční výzkumy dokládají, že například mezi pachateli a oběťmi šikany ve školách a mezi mladistvými delikventy tvoří velkou skupinu děti, které byly přímými svědky násilí v rodině.

Jednou z možností, jak může s tímto problémem bojovat každý z nás je dívat se kolem sebe s otevřenýma očima a vnímat jakékoli změny v chování dětí v našem okolí a citlivě reagovat na podněty ze strany dětí. Každý tento podnět totiž může znamenat tiché volání o pomoc.

Autorka: Mgr. Lucie Smutková, PhD.