Roku 1492 podepsal granadský kalif Boabdil kapitulaci a odevzdal své město i se skvostem arabské architektury palácem Alhambrou katolickým králům Isabele Kastilské a Fernandovi Aragonskému. Padla tak poslední bašta islámu na Iberském poloostrově a reconquista byla dovršena. Skončilo tím i mírové soužití vyznavačů islámu, křesťanství a judaismu, které v jižním Španělsku trvalo takřka sedm století.

Ti, kteří nebyli ochotni konvertovat a podřídit se katolické církvi, se stávají nevítanými hosty. V roli utlačovaných a pronásledovaných se tak v té době v Andalusii setkávají potomci muslimů a židů společně se španělskými cikány - gitanos -  a v tomto soužití je pravděpodobně třeba hledat prapůvod flamenka.

Na úsvitu flamenkového umĕní se neobjevuje ani kytara či tanec, nýbrž pouze a jenom zpĕv. Doprovodem k prvním flamenkovým písním bylo často jen luskání prstů, rytmické údery klouby prstů na dřevěnou desku stolu, či zvuk pracovního nářadí. Ve flamenkovém argotu se tento druh zpěvu bez instrumentálního doprovodu nazývá cantar a palo seco a do dnešních dnů přežil např. ve stylu písní zvaných Martinete, kdy jediným doprovodem je zvuk kovářské kovadliny. Texty, které se dochovaly z tohoto prvního primitivního období, vyjadřují v celé své hloubce tragiku života na okraji společnosti. Příkladem nad jiné výmluvným jsou vězeňské zpěvy Carceleras, které vznikaly na galejích.

Odměna pro umělce - hlasité „olé!“

I jeden z největších španělských básníků, Federico García Lorca, ač sám z dobře situované rodiny, měl blízko k hudbě plebsu, jak se často o flamenku vyjadřovala s despektem tehdejší společenská smetánka. Stejně jako z geniální skladatel Manuel de Falla, také Lorca našel ve flamenku pramen nikdy nevysychající inspirace.

Jako jeden z mála, dokázal svými básněmi vyjádřit samu esenci flamenka, ono často nezachytitelné fluidum, kterému se ve španělštině říká duende. Duende může být cokoliv, ale vždy zůstává tím nejčistším a nejryzejším vyjádřením podstaty flamenka, ať už je to strhující pohyb tanečníka, do morku kosti pronikající výkřik zpěváka, nebo prsty kytaristy, vytvářející na hmatníku závratný ohňostroj. Flamenkové publikum umí tyto vzácné okamžiky procítit a odměnit umělce hlasitým “olé”, magickým slovem, které mimochodem pochází z arabského “Alláh”.

S dědictvím arabské kultury se ostatně setkáváme v Andalusii, a tedy i ve flamenku na každém kroku. Když se zaposloucháme do zpěvu španělských cantaores, neubráníme se pocitu, že jsme přepluli těch několik málo kilometrů dělících Španělsko od Severní Afriky a ocitli se poblíž mešity, ve které místní muezín svolává věřící k modlitbě. Tak silně evokuje tento zpěv mnohasetletou arabskou minulost Andalusie.

Pravdivé a bezprostřední flamenco

Flamenco vznikalo jako kouzelný amalgam, mísením hudebních trestí nejrůznějších kultur a tento proces pokračuje dodnes. O flamenku už dávno neplatí, že jej může hrát či tančit jen rodilý Andalusan. Jeho umělecké sdělení je tak hluboké a univerzální, že oslovuje posluchače od Tokia až po Paříž, a každým dnem si tato nádherná droga nachází nové a nové oběti.

Síla flamenka spočívá především v jeho pravdivosti a bezprostřednosti. Nemám teď na mysli rádoby flamenkové estrády, pořádané pro znuděné turisty. Mám před sebou obraz nikým nepřipravené fiesty, jež se zrodila z čisté radosti a rošťáctví, z žízně po rytmu. Okamžik, ve kterém se dlaně všech zúčastněných promění v rytmické nástroje a ostinátní rytmus „palmas“ náhle zaplní všechen prostor i čas.

Zpěváci předávající si navzájem svá sóla, kytaristé hrající jak v hypnotickém opojení a tanečníci, kteří vytepávají svými podpatky dech beroucí rytmické pasáže – ti všichni jsou podřízeni jen jednomu, jedinému vládci - bohu radosti a rytmu, jímž je flamenco.

Autor: Petr Vít, dramaturg festivalu
Zdroj, foto: IBÉRICA

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout