Jak bolí zrada

Když se před třemi lety volil nový ředitel, tomu starému jsem dělala zástupkyni a vlastně firmu vedla, protože poslední roky už na svou práci nestačil. Nechával mi ve všem volné ruce. Když se rozhodl odstoupit, velmi jsem zvažovala, kdo by byl největším přínosem pro naši organizaci. Po seznámení se všemi přihlášenými jsem viděla, že nikdo ani netuší, do čeho se vlastně hlásí.

Tehdy pracoval u nás muž, který byl přijatý na dobu určitou, na dva roky, po dobu trvání jednoho evropského projektu. Ačkoliv to byl bývalý voják z povolání, jevil se velmi rozumný a především snaživý, vždy ochoten udělat práci navíc. Připadal mi jako jediný vhodný kandidát, přemlouvala jsem ho, aby se přihlásil a slíbila mu, že mu ve všem pomohu a do všeho ho zasvětím. V té době jsem měla dobré postavení, mohla jsem mu zaručit, že bude bez problémů zvolen.

Nechal se přemlouvat, ale přihlášku k výběrovému řízení podal až poslední den uzávěrky. A skutečně byl jmenován do funkce ředitele. Nejdříve potřeboval moje rady a do všeho zasvětit, protože prakticky nerozuměl vůbec ničemu. Učil se rychle, dokud potřeboval moji pomoc, mohl se přetrhnout. Neustále jsem vysedávala u něj v kanceláři a veškerá moje práce stála, takže jsem dělávala do večera a o víkendech. Tehdy mu nebylo zatěžko ráno zajet k nám a vozit mě do práce a večer domů.

Pak se začaly dít věci. Začal se zbavovat všech lidí, kteří dělali svou práci s láskou a ne pro peníze. Přijímal lidi, kteří o fungování společnosti neměli ani ponětí, ale uměli velmi dobře panu řediteli pochlebovat. Sice po straně přiznávali, že ne všechno je košér, ovšem co řekl šéf, bylo svaté a přes to nejel vlak.

Zaměstnanci si chodili stěžovat za mnou, že se k nim mistři nechovají dobře, pan ředitel nemá ani obyčejné základy slušného chování, jenže pomoci jsem jim nemohla. Zjistila jsem totiž, že již nejsem zástupce ředitele. Přestal mě zvát na porady a začal se chovat, jako bych ve firmě nikdy nebyla. Nedokázal mi to ani říct do očí. Pouze sdělil, kdo je nový zástupce ostatním, od kterých se ke mně tato informace donesla.

Moje podřízená odešla na mateřskou, do výběru člověka na její místo jsem neměla, co mluvit. V tichosti byla přijata kamarádka jeho zástupkyně, mimochodem obě starodůchodkyně a známé cestovatelky po sociálních zařízeních, kde se jich velmi rádi zbavili.

V době, kdy je velká nezaměstnanost, se mi jevilo luxusem zaměstnávat na dobré pozice ženy, které byly finančně zajištěné a nebyly pro nás přínosem do budoucnosti z hlediska perspektivy. Zašla jsem za ředitelem, i když mne ignoroval, a chtěla jsem mu říct svůj názor. Se zlou jsem se potázala, bylo mi sděleno, že se starám o věci, do kterých mi nic není.

Tehdy jsem si začala všímat, že se mi začínají vyhýbat všichni vedoucí pracovníci. Kam jsem vešla, rozhostilo se trapné ticho, nechápala jsem jejich chování, protože jsem je všechny zaučila a bavívali jsme se jako kamarádi.

Stal se mi velmi těžký úraz a to přišlo velkému nafoukanci velmi vhod. Zbavil se potížistky, protože jsem do všeho viděla. Co se dělo dál vlastně nevím.

Lidé, kteří mi běžně volávali, se neozvali ani jednou a to jsem téměř rok doma, dokonce mi nikdo nepopřál ani k svátkům.

Zpočátku jsem se pokoušela nabízet, že jim budu pomáhat alespoň telefonicky, byla jsem odmrštěna, že jsem nemocná a každý ví, co má dělat, takže jsem se již ani já nepokoušela o další kontakt.

Jediní, kdo nenechávali pozdravovat, byli zákazníci, ale stejně jsem se to dozvěděla od nich, protože z práce mi to nikdo nevyřídil. Když se ptali, jak se mi daří, bylo jim sděleno, že nic nevědí.

Kdo na mne nezapomněl, byli obyčejní dělníci, kteří mi telefonovali a ptali se, zda je pravda, že se již nevrátím.

Dnes jsem dostala mail od oné starodůchodkyně. Bez slůvka pozdravu mi napsala, jak jsem všechno dělala celých deset let špatně, že se musela hodiny a hodiny vracet do mé práce před lety, aby vše dala dopořádku. Opět mi nepopřála ani do nového roku.

Za ty roky jsem absolvovala nespočet kontrol ze všech možných úřadů a státních organizací, vždy bez závad.

Dnešního dne jsem konečně pochopila, že pan ředitel si najal „chytrou paní“, aby dokázala, jak jsem všem škodila, a ona že je jediná nepostradatelná. Potvrdilo se mi, co jsem již tušila, ale ve skrytu duše jsem stále doufala, že se budu moci vrátit.

Nemohu, mezi lidi, kteří se rozhodli mi podrážet nohy a donutit mě k nedobrovolnému ochodu, již nemám psychickou odolnost ani otrlost se vracet. Končím jako poslední člověk, který panu řediteli zacláněl v rozletu, pouze je mi líto těch let. Správní rada, která by měla plnit dozor na činností vedení, rezignuje, konají své funkce přece čestně, tedy zdarma, a nebudou se plést do věcí nepříjemných. Nač si dělat starosti.

Každé dobro je po zásluze potrestáno!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete