Už když mi bylo osmnáct let, chtěla jsem si udělat řidičák, ale nebyly na to finance, a tak to nebylo možné. Později jsem zase měla jiné starosti a čím jsem byla starší, tím se myšlenka udělat si řidičák vzdalovala.

Až letos v létě jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Ve svých pětadvaceti letech. Bydlíme na malé vesnici a mě už prostě nebavilo tahat těžké nákupy autobusem, vléci nemocného syna k lékařce autobusem, nemoci si jet kdy chci a kam chci. A tak jsem si vybrala z velkého množství autoškol a vyzvedla si přihlášku. Po vyplnění přihlášky a návštěvě u lékařky jsem konečně odnesla přihlášku do autoškoly a nemohla se dočkat, až začnu jezdit. Abych byla alespoň trochu připravená, jezdili jsme s manželem po nejrůznějších polních cestách a já se tak mnoho naučila.

Za týden se z autoškoly ozvali a já se nemohla dočkat. Poprvé jsme jezdili po odlehlých silnicích za městem a protože základy mne manžel naučil, bylo to pro mne velice snadné. Byla jsem nadšená. Problém nastal zhruba v polovině kurzu, kdy jsme jezdili v tom největším provozu a já se hrozně bála. Ve chvíli, kdy jsem musela rychle reagovat, to prostě nešlo, v tom fofru jsem nezvládala nic. Ten den jsem si řekla, že na to nejspíš nemám a vážně jsem přemýšlela i o tom, že toho nechám, ale když jsem si uvědomila, jaké by to bylo mít řidičák, rozhodla jsem se vytrvat. Problém byl v tom, že jsem se začala bát a na jízdy se přestala těšit. Do auta jsem chodila rozklepaná a ne jednou se mi chtělo i brečet. Když mě instruktor učil parkovat couváním, nevěřila jsem, že bych se to někdy mohla naučit a bála jsem se víc a víc.   

Dopředu jsem věděla, že zkoušky nemůžu nikdy v životě udělat. Poslední tři jízdy už byly dobré, i když chyby jsem dělala pořád, ale instruktor říkal, že to není nic vážného, že to není nic, čím bych způsobila nehodu. A tak jsem se ocitla u zkoušek a věděla, že to nikdy nemůžu dát. Písemné testy byly lehoučké, ale stejně jsem měla trošinku strach a tak se mi ulevilo, když jsem ukončila zkoušku a počítač mi sdělil, že jsem získala plný počet bodů a ve zkoušce jsem uspěla. Zaradovala jsem se, ale vzápětí si uvědomila, že to nejhorší mám před sebou. U auta jsem ještě řekla techniku, kterou jsem také udělala, a mohlo se jet.
Když jsem usedla do auta, trochu se mi ulevilo. Pan komisař mě poučil a pak už jen říkal, kam mám jet. A já jela, najednou jako bych zapomněla, že dělám zkoušky. Snažila jsem se, jak nejvíc jsem uměla, pak přišel rozjezd do kopce a komisař mě varoval, že auto nesmí couvat, povedl se mi ukázkový rozjezd a já v duchu zajásala. Vše bylo v pořádku, ale já věděla, že ještě můžu vše pokazit parkováním a taky jsem si myslela, že jsem možná mohla udělat chybu, o které nevím a komisař mi to řekne až na konci, že jsem to neudělala. Dojeli jsme k jednomu obchoďáku a komisař mi řekl, ať si někde vyberu pěkné místo a zaparkuju pomocí zacouvání. A tak jsem zacouvala, najela jsem si tak, že mi to skvěle vyšlo. Ukončila jsem jízdu a čekala, byla jsem úplně mimo a nemohla uvěřit tomu, když mi komisař řekl, že mi gratuluje - ve zkoušce jsem uspěla a že jsem šikovná. Z auta jsem vystoupila  a byla jsem jak v oblacích. Vyměnila jsem se s klučinou, který šel dělat jízdu po mně. Měla jsem tak krásnej pocit, že ty dva měsíce stresů a strachu jsou už za mnou. Ještě ten den jsem si zažádala o řidičák a teď ještě počkat, až ho dostanu.

Zpočátku se budu sice sama bát a raději budu jezdit s manželem, ale věřím, že se rozjezdím a nakonec jsem ráda, že jsem do toho šla. Řidičák je věc k nezaplacení a hlavně na vesnici, kde je nejbližší větší město vzdálené skoro patnáct kilometrů.