Jak jsem kradla psa

Šla jsem do obchodu. Nakoupím, zaplatím a vleču se domů. Jen kousek od obchodu potkám boxera. Ne člověka, ale psa, který vypadá stejně jako Aron, domácí mazlíček mé kamarádky. Dívám se na psa, ten pozoruje zase mě. Chvilku mi to trvá, ale ten kukuč znám.

„Arone, Aronku!“ volám a pes běží ke mně. Drbu ho za uchem. Ale kde je kamarádka? Že by jí Aron utekl? Občas se to stane. Kamarádka bydlí v domku a Aronovi je někdy zahrada malá. Vydá se za „holkami“.  
„Kde máš paničku, Arone?“ ptám se psa a ten na mě poulí oči. Zkontroluji jeho krk. Asi to tak bude, Aron má na krku obojek. Ten ale neznám.
„Á, panička ti koupila nový obojek. Bylo načase, ten starý jsi měl už ošklivý,“ zhodnotím a uvažuji, co dál. V kapse mi zůstalo vodítko od mého Bena. Psa jsem nechala doma, ale vodítko mi zůstalo v bundě. Připnu Arona a vydám se za kamarádkou. Aspoň mám důvod ji navštívit. Aron si to vykračuje radostně se mnou. Cestou musím odhánět asi dva psy, kteří si chtějí s Aronem hrát. Musím se divit. Když je Aron s paničkou, je na ostatní psy zlý. Teď se zdá, že by si chtěl se psy hrát.

Když dojdu k baráku, ve kterém Eva, má kamarádka, bydlí, zazvoním. Zpoza domu se vyřítí… Aron! Dívám se na psa za plotem jako na zjevení a sleduji psa na vodítku, kterého jsem přivedla. To už jde kamarádka k brance.
„Ty máš dalšího psa?“ vítá mě.
Čučím na ni a nechápu. „Ne, vedu ti Arona. Já myslela, že je to Aron a utekl ti,“ řeknu.
Kamarádka se směje: „Odkdy kradeš psy?“
Nakonec mě pustí dovnitř. Mrkne se na psa a řekne: „Vždyť je to fena!“
Aron se o novou kamarádku zajímá. „Tak je necháme na zahradě, pes si s fenou neublíží, a ty půjdeš na kafe. Pak toho kradenýho psa vrátíš,“ řekne kamarádka a já ji následuji do domku. Vypijeme kávu, popovídáme si a téměř dvě hodiny jsou pryč.

Když jsme vyšly na zahradu, kamarádčin soused volá přes plot: „Vy jste přivedla Aronovi nevěstu? Chcete mít štěňátka, že? Divil jsem se, že tak krásný pes by neměl štěňata.“
Úsměv mi zmrzne na tváři, když zjistíme, že ona neznámá fena zrovna prožívá „své dny“. A my ji nechaly s kamarádkou o samotě s Aronem! Aron se tváří spokojeně. O to méně já. Vezmu fenu na Benovo vodítko a vracím se k obchodům. Fena se ztratila tam, možná ji už někdo hledá. A skutečně. Když přicházím k obchodu, vidím muže zběsile pobíhajícího a volajícího: „Ádo, Ádo!“
„Tak to budeš asi ty,“ mrknu do vypouklých očí svého doprovodu. Ale odvahu jít dál nemám. Odepnu Ádu a dívám se, jak peláší za pánem. Ten ji radostně vítá a já, nikým nepozorována, odcházím.

Doma přemýšlím o svém dobrodružství. Pán bude asi hodně překvapený, když jeho Áda bude mít štěňátka. Když to pak řeknu kamarádce, směje se: „Buď ráda, žes Ádu odchytla. Představ si, kdyby se spustila s nějakým pouličním psem. Takto bude mít krásná, čistokrevná štěňátka. A Aron si taky užil. Viď, Aronku?“
Asi má pravdu. Pán si měl Ádu lépe hlídat. Kdo měl tušit, že Aron není Aron, ale psí slečna…