Morčátka a králíčci

Už od malička, co jsem bydlela ještě v Nové Vsi, tak jsme pěstovali králíčky a morčátka. Jak doma, tak i u taťky, který zrovna stavěl barák v Oldřichově v Hájích. V Nové Vsi jsme bydleli ještě s babičkou. Tak jsme se o ně starali tak nějak společně. Jen zatím o králíčky.

Potom jsem začala chodit do školy do Mníšku, takže mě maminka vodila a chodila i za taťkou na barák i za králíčky. Postupně se to rozrostlo a začali jsme mít i morčátka. Bylo jich vážně plno. Ale ne tolik jako králíčků. Ještě si pamatuji, když jsme jezdili do Chrastavy, kde byl takový trh ( teď už tam není, protože to tam shořelo ), tam byly různé druhy a barvy králíků. Byli tak nádherní. Maminka si tam vybrala takovou stříbrnou samičku, a ještě myslím, že si odvezli nějakého rezavého samečka - jak je taková ta rasa beránci - tak takového bílého.

Byla jsem tenkrát moc ráda. Velice se jim dařilo a dlouho vydrželi. Až jednoho dne beránek zemřel, jak byl šlechtěný, tak moc dlouho nevydržel, ale třeba to nebylo tím. To dodnes nevíme. A takhle se to rozvíjelo. Vždycky se nějací narodili a ti staří umřeli a my jsme je potom obrečeli ( ty nejvíce oblíbené).    A s těmi morčátky  to začalo tak, že jednoho dne taťkův kolega z práce se ho zeptal, jestli nechce, že by mu dal samičku Berušku, byla krásná, černo- bílá a taky už nějaký ten věk měla za sebou. A tatínek samozřejmě souhlasil. A takhle se také rozrostla naše morčecí rodinka. Berušku jsme vždycky někam zavezli na spáření a nebo si pořídili samečka. Nedokážu a ani bych nikdy nespočítala, kolik malinkatých morčátek kdy odrodila. Na jeden den ještě nemohu zapomenout.

To jsem byla pořád v té Nové Vsi a Berušce se narodila tři mladá morčátka. Tak jsem je samozřejmě chtěla vidět, a jak mi je tatínek přivezl, tak potom všechna tři umřela, hodně jsem se nabrečela, jelikož mi bylo nějak kolem    8-10, tak mi to přišlo strašně moc líto. Potom jsem měla ještě další, na která si nejvíce vzpomínám. Jednu slečnu, už nevím, jak se jmenuje, ale byla kávová a dostala jsem ji od sestřenice, ale přes noc utekla. Potom Matýska, ten byl bílo-rezavý, byl strašně krásně ochočený. Potom Ferdu, ten umřel hrozně. Jednoho večera byla strašná bouřka a prásklo to někde vzadu v lese, a jak se asi lekl, tak když jsem se šla na něho ráno podívat, tak už byl mrtvý. Taky to bylo hrozný. A další byl Brumlíček, v té době už moje poslední morčátko. Ten umřel na to samé, ale o rok později. Těžce jsem to nesla. Tak jsem si pořídila ještě Puntíčka a potom Terezku. Puntíček byl nádherně ochočený. Krásně jsem ho naučila, třeba když jsem ho pustila na trávník, že za mnou utíkal, ale nikdy by nezdrhl, ale Terezka, ta se nedala ochočit, ta si zvykla na Puntíčka a byla jen s ním.

Puntíček vydržel zhruba pět let. A potom nějak začal hubnout. A přitom měl pořád jídlo. A než jsem s ním stačila zajít k doktorovi, když už se mi to nezdálo, tak druhý den umřel. Myslela jsem, že se pláčem udusím. Vím, každý si řekne, jej, je to jen morče. Ale když jste na něj fixovaní a milujete ho, tak potom se ztrátou se málo srovnáte. Trvalo to zhruba měsíc, než jsem se z toho dostala. Teď, když to píšu, tak znovu musím brečet, přijde mi to strašně smutný, když si vzpomenu na všechna morčátka, která jsme měli a umřela. Jsem hodně citlivá na takovéhle věci, protože zvířátka hodně miluji. Terezku mám naštěstí ještě do teď, a je kouzelná, i když jí vidím na očičkách, že  jí Puntíček určitě chybí. Snad i ona tu se mnou ještě nějakou dobu pobude a bude mi dělat radost.